Výkřiky do tmy

Kypr, místo, kde se odehrává Kdo zastaví déšť, a moje stáž

Během pandemie jsem odjela za prací na místo, kde se odehrává román Kdo zastaví déšť, na středomořský ostrov Kypr. Za snově vypadající fotkou pořízenou u města Larnaka se však skrývá velká cesta. Abych se sem dostala na stáž, musela jsem dost zabojovat.

Nevím, jestli bych to zvládla bez nekonečné podpory svojí rodiny. Hlavně mamky. Kromě toho, že bylo samozřejmě zapotřebí 5 let studovat, jsem téměř rok denně telefonovala, mailovala, řešila dokumenty, papíry a kvůli pandemii překonávala nepřekonatelné překážky. Moje stáž se dvakrát odsunula, hranice Kypru se zavřely, zamítli mi první speciální propustku, vracela jsem letenku, pak nebyly letenky… A když jsem letenku konečně měla, k dovršení všeho přišla ta šílenost s našimi zavřenými okresy. Poslední týden před odletem jsem trnula a nakonec podstoupila cestu přes Rakousko s tisícem papírů a povolení.

V dnešní době lidé řeší existenční problémy, potýkají se s hrozným průběhem covidu, takže tady rozhodně nechci fňukat, jak jsem to měla těžké. Smyslem tohoto příspěvku je nastínit, že za fotkami moře a palem, které teď občas budu postovat na sociálních sítích, se schovává velký boj a docela dost slz. Lidé mají v takových chvílích tendenci vidět jen výsledek. Jen splněné sny druhých. Jenže ono se to nestalo „tak nějak samo“. Myslím, že většina lidí by to vzdala po prvním nebo po desátém zádrhelu.

Tak jsem konečně tady. Na místě, o kterém jsem psala, které jsem několikrát navštívila a pak ho nosila v srdci, v hlavě, v myšlenkách… O Larnace toho v mém románu moc není, děj se odehrává v jiných lokalitách, nicméně na fotce výše je vidět 2 kilometry vzdálená Dhekelia, britské území, na němž v Kdo zastaví déšť sloužil James.

Podél této pláže vede tzv. Dhekelia Road. A já bydlím v Pyle u Larnaky, jedné ze čtyř kyperských vesnic nacházejících se přímo na „zelené linii“, která rozděluje zemi na Kypr a okupované území.

V Pyle žijí Řekové i Turci, slýchám tu ale i britskou angličtinu – především z teras a balkónů pěkných nových rezidencí, kolem kterých chodím na autobus. Ze zastávky je vidět mešita i pravoslavný kostel, dohlédnu až na kopec, na němž vlaje turecká a severokyperská vlajka. Často tudy projíždějí auta OSN plná vojáků v modrých baretech, Spojené národy mají v Pyle dokonce svoji stanici.

Tohle místo jsem si pro své stážování nevybrala tak úplně cíleně, přestože si to mnozí myslí. Zvláštní je, že to byla náhoda. Pyla u Larnaky si mě našla sama. Nevěříte? Ale někdy je život vážně ironický, někdy se dějí věci, které byste v knize považovali za „přitažené za vlasy“.

Mít možnost strávit tolik času na místě, které mě okouzlilo do té míry, že jsem o něm téměř rok každý den psala, je pro mě neuvěřitelná zkušenost. Teď opět cítím se svým příběhem a svými postavami zvláštní spojení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *