Povídka na červenec: Policejní stanice Oroklini

Povídka založená na reálné zkušenosti. Napsala jsem ji během svého pobytu na Kypru a zařadila do sbírky svých postřehů a krátkých příběhů ze stáže.

Kdybych měla vymyslet vzezření kyperské policejní stanice v městečku Oroklini pro účely nějaké komedie parodující místní život a popsala ji tak, jak ve skutečnosti vypadá, každý by mi zřejmě řekl, že jsem to trochu přehnala.

Jednopatrová budova s prašným parkovištěm působí kupodivu lépe zvenku. Vedle ní se ve stínu stromů povaluje skupinka mladých strážníků. Uvnitř je to katastrofa. Strohé kanceláře s oprýskaným starým nábytkem, zdmi plnými fleků a vybledlými mapami zřejmě ještě pamatují začátky prezidenta Makaria. 

Myslela jsem, že moje zážitky s kyperskou policií končí útěkem z nočního klubu, který během covidového lockdownu samozřejmě vůbec neměl fungovat, ovšem v tom jsem se hluboce spletla.

Malý chlápek s nosem připomínajícím kliku od blázince, který se mnou a ředitelkou koleje Georgií Georgiou zaznamenává, co se nám to vlastně ve studentském ubytování přihodilo, obřadně přinese do své kanceláře dvě židle s otrhanými potahy a potom to všechno konečně začne…

Po celou dobu Georgiina řeckého monologu policista pravděpodobně nechce nic jiného, než aby ta ženská konečně zavřela hubu. Nechává ji vyžvanit jenom z toho důvodu, že ví, že s Georgií by se nikomu na světě rozhodně nepodařilo vyrazit dveře. Jsme tu především kvůli mé výpovědi, ale to Georgia ví všechno nejlíp. Je vybavená tabletem s kamerovými záznamy. Podrobně líčí, kdy jí jaký student volal a kdy se kdo dostal do konfrontace s psychopatem, který jakýmsi nedopatřením bydlí u nás na koleji a kvůli kterému tady momentálně strašíme. Je neuvěřitelně vzrušená. Nejspíš zbožňuje kriminálky, protože se zdá, jako kdyby na tuto chvíli čekala celý život.

Vtipné je, že mě se v podstatě nikdo na nic neptá, a pokud ano, oba přítomní položí své otázky ve stejný okamžik.

„No, ten psychouš po mně v první řadě asi před týdnem a půl házel kameny. Myslím, že mě sledoval, počkal si na mě na rohu a pak s tím začal,“ popisuji, když se konečně dostanu ke slovu.

„Jenže to dělá všem,“ namítne Georgia. „Půlka lidí v kampusu s ním má tenhle problém.“

„A proč jste to nenahlásila před týdnem a půl?“ zeptá se policista.

„Já ani nevěděla, že žije v kampusu. Jde mi spíš o ten incident předevčírem… Jak na mě na zastávce hodil plechovku s kafem. Byla jsem fakticky vyděšená, ale nenapadlo by mě hlásit, že… na mě někdo hodil plechovku s kafem. Paní Georgii jsem to dnes řekla jenom proto, že jsem ho potkala u popelnic, kde zrovna stála policie. Napadlo mě zeptat se jí, jestli náhodou nepřijeli kvůli němu. A ona mi začala vykládat, že je vážně magor, že tyhle věci dělá kdekomu a že ho nemůžou vykopnout z kampusu. Tvrdila, že by prý pomohlo, kdybych ho nahlásila.“

„A v kolik to bylo?“

„Prosím?“

„V kolik to bylo hodin? To s tou plechovkou?“

Povytáhnu obočí. Vážně na tom záleží, nebo ten člověk taky studoval na vyšetřovatele u kriminálních seriálů? „No, já nevím, asi v sedm večer.“

„Večer? Aha, takže večer. A to házení kamenů?“

„Třeba v jedenáct dopoledne?“

„Aha, takže dopoledne.“

„Jo, dopoledne.“

„Co si o něm myslíte?“ překvapí mě. Tak jo, jsme u výslechu nebo u psychologa?

„Jak co si o něm myslím?“

„Jste oba mladí, takže něco si myslet musíte. Víte, jak to chodí u mladých. Asi poznáte, že je na drogách nebo tak něco.“

„To netuším. Neznám nikoho, kdo je na drogách.“ Kromě Máši z naší koleje, která šňupe kokain jako správná ruská supermodelka, ovšem nikdy jsem jí u toho neviděla. Copak všichni mladí lidé na Kypru musejí vědět, jak vypadá zdrogovaný člověk?

„A co si tedy myslíte?“ naléhá.

„Jak jsem řekla, asi je psychouš.“

„Hm, psychouš,“ zopakuje zadumaně a něco si zapíše. Nevím, jestli se mám začít smát nebo brečet.

Největší problém nastává, když musí zapřemýšlet, jestli si má opsat číslo mého pasu nebo občanky. Nakonec to vyřeší jednoduše… Prohlásí, že tu věc vlastně vůbec nemusíme řešit, protože se skrz na skrz nic nestalo.

„No dobře, jenže já jsem sem nepřišla z vlastního popudu, požádala mě o to paní Georgia, jelikož má s tím bláznem negativní zkušenosti velká spousta lidí z koleje. Jednoho kluka prý chtěl přetáhnout židlí a druhého zase pobodat.“

Pokrčí rameny. „Ale ve výsledku se nic nestalo,“ opakuje. Řekne mi o telefonní číslo, a když mu ho začnu diktovat, protočí panenky. Vadí mu, že nemám kyperské. „A jak vás asi tak máme zkontaktovat?“

„Normálně. Je to evropské číslo. Stačí k němu připsat předvolbu +420,“ odvětím.

Plácne se do čela. „Kdyby něco, zavolám paní Georgii do kanceláře,“ povzdychne si vyčerpaně. „Proč nemáte kyperské číslo? Pořiďte si ho.“

„Odjíždím asi za měsíc. Jsem tu jen na stáži.“

„I lidi, co přijedou na Kypr na týdenní dovolenou, si pořizují naši sim kartu.“

Teď se chci vážně zabít. Kdo tohle v dnešní době dělá? Co mají tihle lidé za problém s předvolbou? To si opravdu myslí, že jsou nejlepší na světě a že každý musí mít kyperské telefonní číslo, aby přežil? A kdo je tady vlastně zločinec? Ten psychopat s plechovkou nebo já bez kyperské sim karty?

Chvíli si vážně myslím, že nakonec přece jen zatknou mě.

Autorkou povídky je Helena Žáková

Líbila se vám povídka? Pak by se vám mohl líbit také můj román Kdo zastaví déšť, který vás rovněž zavede na Kypr 🙂

A pokud chcete na středomořských ostrovech ještě chvíli zůstat, vydejte se na Krétu s mým třetím románem S kapkou medu.