Povídka na prosinec: Sechs places, por favor

Kam se v centru Malagy podíváte, pánev paelly pro dva stojí třicet dva Euro. Jestli někdo projde všechny restaurace a najde celkem pěkný a milý podnik, kde lze ušetřit čtyři Eura, pak jsme to my… My, čeští lidé. Protože se ještě tak docela nedokážeme smířit s myšlenkou, že utrácíme peníze za jídlo v zahraničí a nevezeme upocené řízky v batohu.

Zeleninová paella chutná skvěle. Už nikdy neokusím tu, kterou mám ve svých vzpomínkách na Barcelonu, a, neříkejte to Španělům, ale nic se nevyrovná paelle portugalské. Ne že by to byla restaurace, kterou vyhledávají místní, nicméně přinejmenším se nejedná o turistickou past. Jsou tu španělští výletníci, pár Britů a taky my…

A potom se to stane. Ve dveřích se nejdříve objeví vystrčená pivní břicha a teprve pak zbytek těl zahalených do softshellu. V závěsu za prostorově výraznými pány přichází manželky s krátkými vlasy fialové barvy v blůzách s obrovskými květinovými vzory a hezké dcery s jemnými panenkovskými obličeji, na jaké člověk v Malaze zkrátka nenarazí jen tak. Po uhlazených košilích, třpytivých sukních a šatech, neonových kozačkách a chlupatých teatrálních kabátech, které tu člověk míjí v ulicích, jsou však větším nezvykem spíš trekové boty a opraná trika.

Jeden z mužů se nadechne, nakloní se ke konsternovanému číšníkovi a vyhrkne s totálně českým přízvukem: „Sechs places, por favor.“ Vysvětlování se následně ujme starší z dívek a stůl se šesti židlemi v rohu je jejich.

Po chvíli jdu na záchod, přede mnou čeká pěkně oblečená štíhlá žena s kudrnatými vlasy, které jsem si předtím všimla u malého stolu pro dva ve společnosti brýlatého muže. Usměje se na mě, a když z toalety určené dámám, vyleze jeden z Čechů, protáhne obličej. „Okay then…“ prohlásí s afektovaně britským přízvukem.

Vystřídáme se, a když se vrátím do restaurace, stanu se svědkem něčeho velmi nepravděpodobného a zároveň pravděpodobného.

Šestice Čechů se div neplácá s brýlatým partnerem kudrnaté zrzky po zádech… „Ty vole, to není možný, my jsme z Kladna!“

„A já su z Brna!“

Při odchodu se u skupinky zastavíme. „A my jsme z Plzně.“

Když někde stojí paella o dvě Eura na osobu méně, my ji rozhodně najdeme. Někdy nás nesnáším, ale žádný národ mě nedokáže tak rozesmát.

Autorkou povídky je Helena Žáková

Líbila se vám povídka? Tak Ať vám neunikne román S kapkou medu!