Povídka na srpen: Nepovídka o Korfu

Nenapsala jsem ani nezrecyklovala žádnou povídku… Vrátila jsem se zrovna z Řecka a rozhodla se nenechat si své dojmy pro sebe. Tentokrát nechci psát učesaný článek s cestovatelskými tipy. Nechci psát ani povídku. Chci sdílet to, co bych si napsala do deníčku, kdybych na to na Korfu měla čas. Bez přemýšlení, bez uhlazování. Prostě tak, jak to cítím, jak to bylo…

Poslední tři roky si dávám takovou jónskou jízdu. Letos jsem se vrátila na Korfu, které jsem jako dítě navštívila přesně před dvaceti lety, kdy Řecko vyhrálo Euro. Měla jsem pocit, že jeden z nejznámějších řeckých ostrovů vlastně pořádně neznám… A teď ani nějak nevím kde začít.

Paradoxně asi začnu Paxosem a Antipaxosem 😀 Výlet na tyto dva ostrovy jsem si nedokázala odpustit, protože stejně jako mnozí další v této skupině sleduji na Netflixu Maestra. Paxos a Antipaxos jsou takovým tím magickým jónským Řeckem… Malebné hlavní město Paxosu Gaios mi trochu připomíná kefalonské Fiscardo a dokázala bych v něm strávit klidně i týden (nebo dva měsíce) – kavárny, obchůdky, malebné ulice, dokonce i koupání u přístavu… Typické jónské plážičky mezi útesy s tyrkysově modrou, průzračně čistou vodou, které najdete třeba i na Ithace nebo Kefalonii, mě dostaly i na Paxosu a Antipaxosu. Byl to pro mě v rámci Korfu určitě top zážitek 😀

Co se týče Kerkyry… Mám na ni z dětství celkem dost živých vzpomínek a opravdu mě překvapilo, jak se město zvedlo. Úzké uličky ve starém městě si pamatuji celkem špinavé, trochu bezútěšné a samozřejmě bez obchodů, dnes jsou všude moc pěkné obchůdky s typickými řeckými suvenýry, které já rozhodně můžu, butiky, pekárny… Ulice jsou čisté a snadno se v nich ztratíte, mapy Google mi nějak přestaly fungovat a příště sem rozhodně vyrazím s mapou papírovou. Výstup na Starou pevnost jsme si samozřejmě daly v pravé poledne. Opravdu to stálo za to.

Na Esplanade panuje zvláštní neřecká atmosféra. Logicky jako kdyby se tu mísily významné západoevropské kultury – francouzská, anglická i italská… Jinak historické centrum Kerkyry pro mě má spíš italský nádech, mezi ostatními řeckými městy je podle mého názoru Kerkyra hodně ojedinělá. Nedělá to jen architektura, prádlo sušící se v úzkých ulicích, způsob, jakým jsou tady domy nalepené jeden na druhém, je to něco, co nedokážu úplně popsat… Řecká je spíš na předměstích. Já to mám docela ráda… Tady mi připomínala uhorčenou kyperskou Larnaku (i když Kypr není Řecko) nebo Nikósii, ale bezpečnější, s moderními řeckými kavárnami a takovým tím běžným městským životem.

Nenechala jsem si ujít donutku a freddo capuccino v jednom z mých oblíbených řetězců – Mikel. Velkým překvapením pro mě bylo dobře organizované autobusové nádraží s klimatizovanou budovou, čekárnou, obchodem, kavárnou a tabulí s přehledem, na jakém stanovišti který autobus stojí. Po zmatcích v Rethymnu, Chanii nebo na Santorini jsme si připadaly jako v pohádce 😀 Navíc průvodčí v autobuse celkem ochotně radily turistům kdy a kde vystoupit, jedna se s námi dokonce sama od sebe dala do řeči.

Do Kerkyry jsme si mimochodem dojely z Kavosu, který se nachází na jihu Korfu. Kavos má moc hezkou pláž s tmavým „uplácaným“ pískem a pozvolným vstupem do moře, voda je opravdu teplá, což jsem nečekala, protože (opět) moje vzpomínky na Korfu jsou v tomto ohledu úplně jiné. Kavos je „párty destinace“ a jezdí sem převážně velmi mladí lidé. Živá místa mám ráda, nejsem typ člověka, který by potřeboval být sám na pláži a mít večer klid, takže v tomto ohledu je Kavos fajn, ale návštěvníci Kavosu se bohužel chovají dost neurvale, spousta z nich se sem jezdí skutečně jen opíjet, týká se to především turistů z Británie, Německa a z balkánských zemí.

Je tady hodně barů, ale nejedná se úplně o bary „k posezení“. Jak říkám, živo mám ráda, ráda si jdu i zatancovat a vyrazím mezi lidi, ale nakonec místní podniky jsou poloprázdné a žádná velká párty se v nich neděje, protože návštěvníci se tu spíš potloukají po ulici, migrují sem a tam, kupují si pití v supermarketech a tak nějak nevědí, jak se vlastně bavit, přestože hrozně chtějí. Výsledek je ten, že tu každé ráno zůstává spousta odpadků, rozbitého skla a občas také opilých lidí. Je to poměrně zvláštní úkaz, který se těžko popisuje. V barech jsou spíš lákadla typu „pojďte toho vypít co nejvíce za co nejméně peněz“, takže posedět u dobrého kvalitního drinku se vám moc nepoštěstí, tím bych však nikoho nechtěla odradit od Kavosu, protože pokud si dobře vyberete hotel, můžete se ne příliš hezkému opileckému ruchu úplně vyhnout.

My například bydlely v hotelu Ekati Mare, který má příjemný, tak akorát rušný bar, a vždycky jsme se sem hezky oblékly. Jako na mnoha místech v Řecku hlavní ulice v Kavosu postrádá chodník, nicméně špatné je, že tu proudí hodně lidí, jezdí tu zároveň autobusy, které mají problém se vyminout, ovšem hrůza mě někdy jímala spíš z dost bezohledných turistů na čtyřkolkách nebo v půjčených autech (z celého srdce jsem doufala, že jsou střízliví, ačkoliv to tak moc nevypadalo), procházet se tu s malými dětmi by za mě bylo o velké obezřetnosti.

Na kavoských plážích je navíc kupodivu klid. Dopoledne je u moře téměř prázdno, občas se objeví nějaký pár nebo rodina s dětmi. Tu a tam se sem někdo nahrne až tak po druhé hodině odpoledne, ale jde spíš o místní. Myslím, že většina návštěvníků Kavosu se na pláž ani nevykýbluje, tudíž moře je nádherně čisté, skoro nikdo se nekoupe. Seženete tu dvě lehátka i se slunečníkem i za deset euro a nikdy není plno. Pláž v Kavosu je takové to legrační Řecko, které máme rádi… I s toulavými pejsky, tu a tam nějakým rozpadajícím se domečkem nebo nefunkčním hotýlkem, však to znáte. Trochu je mi z Kavosu smutno, respektive z toho, jak se tu někteří turisté chovají. Z místních jsem měla podobný pocit jako loni na Lefkádě v letovisku Nidri. Byli šťastní za každý pozdrav v řečtině a každý úsměv, od turistů na to zřejmě zvyklí nejsou. V takových těch klasických suvenýrech lidé moc nenakupují. Prodejci se mi pečlivě balili s každým magnetem a podtáckem do dárkových pytlíčků a igeliteček…

Krásný zážitek pro mě byla procházka na pláž Arkoudilas, kam jsme se pěšky vydaly přímo z Kavosu přes olivové háje a les. Cestou jsme se pokochaly nádhernými pohledy z útesů na divoký jižní cíp Korfu, prohlédly jsme si tajemný rozpadlý klášter a užily si koupání na pláži se zlatým měkkým pískem a příjemným počtem lidí. Zachránil nás stánek s pitím, dá se tu pronajmout i lehátko a slunečník a milé je, že sem chodí především místní. Moře je teplé, ale divočejší než přímo v Kavosu, a při vstupu do moře se jde přes ostré kameny.

Ostrov jsme se pak s organizovanými výlety snažily objet kolem dokola. Na Kavosu je pro mě velkým pozitivem množství místních cestovek, které nabízejí celodenní okruhy po Korfu i lodní plavby, takže jsme s kamarádkou zavítaly i do oblíbené Paleokastritsy. I ta má z mého pohledu celkem italskou atmosféru, a to nejen proto, že jsme potkávaly spoustu Italů. Tady jsem si připomněla ledové moře, které si na Korfu pamatuju z dětství.

Okolí Paleokastritsy je, pokud jde o přírodu, tou nejhezčí oblastí (což jde hezky vidět z vyhlídky Bella Vista), jinak se přiznám, že jsem vnitrozemskou zelenou přírodou Korfu zas tak okouzlená nebyla. Jistě, ostrov je tím, že je zelený, v Řecku výjimečný, ale není zase úplně jediný. Asi bych nikomu neporadila jet na dovolenou do Rody, uvažovaly jsme o ní a naštěstí vyhrál Kavos. Moc se mi líbila vesnička Lakones, Kassiopi i Kouloura a samozřejmě výjimečným zážitkem je Myší ostrov a vyhlídka na přistávací dráhu v Kerkyře.

Zaujalo mě, že někteří mladí lidé si organizovaný výlet vyjíždějící z Kavosu vůbec koupí. Moc se s tím upřímně nesetkávám, všude vídám spíš rodiny s dětmi a starší páry. Nemám teď na mysli lidi kolem dvacítky, které jsme pozorovaly večer na ulicích, spíš páry a kamarády od pětadvaceti do třiceti.

Korfu určitě není ukázka řecké modrobílé pohádky, kterou najdete na Kykládách, není to ani Řecko, které na vás dýchne na Dodekanéských ostrovech, na Krétě, na Thassosu, přirozeně ani Řecko s dotekem osmanské kultury… Korfu je prostě Korfu. Přestože jde o jeden z nejznámějších řeckých ostrovů, logicky má na mnoha místech spíš italskou či balkánskou atmosféru, dokonce i od ostatních Jónských ostrovů se velmi odlišuje.

A pokud chcete na středomořských ostrovech ještě chvíli zůstat, vydejte se na Krétu s mým třetím románem S kapkou medu.