Povídky

Povídka na duben: Nejchladnější město

Mimochodem ten chlap je skutečnej. I ta řecká loď. A jeho BMW. To tele taky. No… A to město samozřejmě taky. Ne, není to apríl.

„Jsi ta holka z lodi?“

Vylítne to ze mě, aniž bych o tom vůbec zauvažoval. Je to ta holka z lodi. Jasně že je to ona. Kdybych si to víc rozmyslel, nedělal bych tu ze sebe šaška už podruhý. Zase. Stačilo, že jsem ze sebe udělal šaška tenkrát v létě. Jenže její přítomnost v tomhle zatraceně ponurým městě mě natolik zaskočila a uchvátila, že jsem při pohledu na ni neváhal ani vteřinu.

Bylo to úplně prosťounký. Vlezl jsem do tý trapně hipsterský kavárny bez obsluhy, kde si dopřávám rychlý espresso, kdykoliv potřebuju na deset minut vypnout a přečíst si hospodářskou rubriku nebo sehrát formální komedii, případně drama, s nějakým namyšleným panákem v saku a polobotkách. Ten namyšlenej panák v saku a polobotkách si o mně pokaždý zřejmě říká to samý, ale mně je to jedno. Oba víme, jak děsně je to falešný, a stejně v tom pokračujeme.

Tentokrát jsem přišel sám, jen já a moje hlava, která byla jak pátrací balón. Objednal jsem si a otočil se, abych se ujistil, že moje oblíbený místo u vysokýho stolu u okna, kde zákazníci vypadají, jako kdyby je tu vystavovali ve výloze, je standartně volný. No… A ona tam prostě byla. Ohlížela se zrovna přes rameno, ale mě vůbec neviděla. Zírala totiž na vitrínu plnou dortů, a to natolik fascinovaně, že by si nevšimla ani výbuchu atomovky. Tahle atomová blondýna na sobě měla rudej kabát a kolem krku omotanou šálu. Choulila se do toho všeho i tady uvnitř. Třásla se, v ruce křečovitě svírala obří hrnek kafe, kterým se zoufale snažila zahřát.

V ten okamžik jsem na ni prostě bafl tu svoji pitomou otázku. Dorty ji však zajímaly víc, než jsem očekával, a protože bylo v kavárně příjemný ticho, rušený akorát slabě hrajícím jazzem, šíleně se lekla a hrnek zkrátka upustila. Jenom zázrakem neohodil jeho obsah ani jednoho z nás. S obrovským řinkotem se roztříštil na podlaze a vystrašil chlápky s laptopy v jednom rohu, kudrnatou brunetu v druhým rohu, jejího psa, jehož hlava zmateně vykukovala z tašky, i kluka, co mi za pultem připravoval espresso.

Jak sebou atomová blondýna ve svým vlastním šoku škubla, shodila si ze židle otevřenou kabelku. Pak se stalo víc věcí najednou. Kluk za pultem nechal kávovar kávovarem, přiskočil s hadrem a smetákem, začal utírat podlahu a zametat střepy. Pes kudrnatý brunety se hystericky rozštěkal, atomová blondýna se přikrčila na bobek, jala se sbírat svoje rozsypaný krámy a já ji okamžitě následoval.

Doteď jsem si neuvědomil, co všechno o ženský prozradí obsah kabelky. Podával jsem jí dva kusy přetrženýho lupenu do muzea Pergamon, kartu od pokoje ze čtyřhvězdičkovýho hotelu, kterej se nacházel asi dvě stě metrů od Checkpoint Charlie, magnetku z turistickýho krámku s obrázkem americkýho, sovětskýho, francouzskýho a britskýho vojáka, rtěnku, korkovou peněženku a konečně zrcátko. Byly na něm kýčovitě natištěný typický řecký bílý domky s modrejma střechama. To zrcátko všechno potvrdilo.

Byla to ta holka z lodi.

Sama si do kabelky hodila balíček kapesníčků, mobil v krytu s infantilním motivem koťátka, zápisníček s ještě více infantilním motivem třpytícího se jednorožce, propisku s chlupatou koulí na konci a potom ode mě přebrala zbytek věcí. Tehdy se na mě konečně podívala. Pomalu jsme se oba vyškrábali na nohy a napřímili se.  

Byla to ta holka z lodi.

To tele, který mi brutálně srazilo hřebínek. To tele, který vůbec nezajímalo moje BMW 7 Cabrio, s nímž jsem tam v Řecku tak efektně najel na trajekt. To tele, za kterým jsem během plavby šel asi třikrát. To tele, kterýmu jsem nabízel svou vizitku… Kdybys byla někdy v Berlíně, ozvi se.

Tak tady byla. Ale logicky se mi ozvat nemohla. Mou vizitku si nevzala. Tele. Fakticky tele. Nezajímal jsem ji. Já… Já!

Teď měla slzy v očích a vypadalo to, že každou chvíli propukne v pláč, jako kdyby jí tahle nešťastná akce naprosto dorazila. „Moc se omlouvám… Dneska už asi neudělám nic dobře. Jsem vážně tele,“ řekla statečně.

Nebyla to snad ta holka z lodi?

„Jste ten chlápek z lodi,“ pravila odevzdaně.

Nadechl jsem se, ale nakonec jsem nedokázal nijak inteligentně zareagovat. „Je to moje vina. Vylekal jsem tě,“ řekl jsem tiše, jako že jsem její poslední poznámku vůbec neslyšel. „O nic nejde. Jenom se rozbil hrnek. Není nutný brečet nad… rozlitým kafem.“

Povytáhla levý koutek a potom se mírně zasmála. „Není to jen tohle.“

„Třeba bych tě mohl pozvat na jiný, když jsi kvůli mně přišla o to první.“ Nejradši bych si dal facku. Nestačilo mi, že mě tak nechutně odpálkovala už jednou. Musel jsem se nechat dorazit ještě tady. V úplně jiný části Evropy. V úplně jiným ročním období. Za úplně jiných podmínek.

Jenže atomová blondýna netýkavě kývla a usadila se zpátky na vysokou židli. Její reakce mě natolik překvapila, že jsem se v prvním okamžiku zarazil. Teprve po chvilce zmatenýho přešlapování na místě jsem požádal toho moulu, co konečně dokonal přípravu mýho espressa, ještě o velký capuccino a tvarohovej dort, nad kterým ta praštěná ženská před chvílí slintala.

„Já ale neměla dort,“ namítla, když ho před ní ten člověk postavil. „Přišla jsem jenom o kafe.“

Chtěl jsem jí položit asi miliardu otázek. Co tady zatraceně dělala? Proč mě na lodi odmítala, zatímco teď jsem jí vůbec nevadil? Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane? Že se tu objeví ta stejná osoba, na kterou jsem narazil na řeckým trajektu? „Proč jsi roztrhla vstupenku do Pergamonu?“ Ze všeho, co se nabízelo, jsem si vybral zrovna tohle…

„Bylo to tam pitomý,“ odvětila. „Nejdřív mi nevěřili, že jsem student, a to jsem jim podstrčila svou propadlou studentskou kartu, která vůbec není ošoupaná. A potom mě donutili nacpat si kabát do prťavý skříňky. Vůbec je nezajímalo, že k zešílení mrznu… Ale to ne, v kabátu se tam prostě nesmí – asi abych se neotočila příliš zprudka a lemem jim neponičila falešnou Ištařinu bránu. A nakonec mi vynadali kvůli selfie tyči. Kapánek mi ruply nervy a začala jsem na ně křičet. Ochranka mě chtěla vyvést ven, tak jsem vytáhla lístek, přetrhla ho tomu páprdovi před ksichtem vejpůl s náramně dobrým pocitem, řekla, že z toho blázince odejdu pěkně sama bez nutnýho násilí – a jak ráda – a pak jsem s úsměvem na rtech odpochodovala do západu slunce. Jen škoda že slunce zapadne až tak za pět hodin… A stejně by nebylo vidět, protože v tomhle děsným městě slunce asi nikdy nesvítí.“

Nenacházel jsem slov. Bezradně jsem se podrbal na hlavě a prohlásil: „Dojemnější příběh neznám.“

„Takže tady teď čekám na kamarádky, než si prohlídnou krámy, který jste si sem nakradli z různých částí světa.“

„Nedá se říct, že bys byla zrovna fanouškem mýho města, viď?“ ušklíbl jsem se.

„Kdybych si chtěla sednout do restaurace nahoře na Fernsehturm, musím zaplatit osmadvacet euro. Za vstup do restaurace! Abych tam pak utrácela další peníze! Kusy Berlínský zdi tu prodáváte jako suvenýry! Ten nejmenší stojí dvacku! Copak jste se dočista pomátli?“

„A pak kvůli mně ještě přijdeš o kafe,“ povzdychl jsem si, napůl pobaveně.

Protočila panenky. „O to nejde. Jde o princip. Já…“ Stáhla se, jako kdyby si najednou uvědomila, že to přehání. Chvíli se doslova cpala dortem, zatímco já ji pozoroval a přemýšlel, kde to v ní mizí. „Promiň, nemám ve zvyku hanit cizí města. Spíš naopak. To ta zima. Zamrzl mi tu mozek. Museli jste to mít těžký.“

„Kde ses naučila německy?“ zeptal jsem se, abych prolomil ticho.

„Od Scorpions,“ odsekla, až příliš pohotově.

„Ti přece zpívají anglicky,“ protestoval jsem.

„Dobře, tak od nich ne. Já nevím… Asi z Rosamundy Pilcherový a taky Fuck you, pane učiteli v originále. Nebo z tý telenovely, co u nás běžela, když mi bylo asi třináct… Sturm der liebe,“ vyjádřila se a narvala si do pusy poslední kus dortu.

Podíval jsem se na hodinky a s hrůzou si uvědomil, že už nemám moc času. Všimla si toho a zvážněla. „Svět se uzavírá. Myslel sis někdy, že si budeme tak blízko jako bratři?“ Nejdřív jsem nechápal, co to proboha zase vykládá a proč přechází do angličtiny. Pak mi to došlo. Byl to kus textu od Scorpions. „Budoucnost je ve vzduchu a já ji cítím všude, jak si tak vane s větrem změn…“

„Vyzvedl bych si tě v osm,“ přerušil jsem ji.

„A kde? Nevzala jsem si přece tvou vizitku,“ zašklebila se.

„Vím, kde tě najdu. Viděl jsem tvou kartu do hotelu.“

„Tam v tu dobu nebudu. Řekla bych, že se budeme potloukat někde u tý vaší slavný brány.“

„Ještě lepší. Je to symbol sjednocení,“ mrkl jsem na ni.

„Spojení,“ opravila mě.

/Helena Žáková/

Líbila se vám povídka? Pak by se vám mohl líbit také můj román Kdo zastaví déšť 🙂

Román odehrávající se na přelomu 60. a 70. let střídavě na Kypru a v Anglii vypráví příběh britského vojáka Jamese a československé emigrantky Emy, kteří se každé léto setkávají na fascinujícím středomořském ostrově, zatímco během roku mezi sebou udržují kontakt prostřednictvím dopisů. Nejen jejich osud je nakonec ovlivněn tureckou okupací Kypru.

OBJEDNAT

Pokud románům úplně nefandíte a máte raději kratší příběhy, pak si stáhněte e-book Povídky cestami políbené úplně zdarma!

Šestici letních povídek inspirovaných cestováním si teď můžete přečíst v nové elektronické sbírce. Zavedou vás do Lisabonu, Provence, Barcelony a na řecké ostrovy Zakynthos a Kréta. Statečné hrdinky krátkých a svižných příběhů v sobě hledají sílu, vystupují z komfortní zóny a překračují veškeré limity. Setkávají se s úsměvnými nedokonalostmi jižní Evropy, na kterou se dívají s láskou, nadhledem i pobavením. Podaří se jim zlomit zaběhnuté konvence a jít si za svým snem?

STÁHNOUT ZDARMA

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.