Povídka na září: Irský Ir

Přijet do nové země je podle mě trochu jako začít chodit s novým chlapem.

Většinu lidí by taková pomatenost vůbec nenapadla, jenže abych pravdu řekla, je opravdu osvobozující uvažovat jinak než většina lidí, ačkoliv to někdy znamená, že pak svému okolí připadáte praštění, a hlavně musíte překonat skutečnost, že častokrát připadáte praštění i sami sobě.

Jak jsem hned po příjezdu do Irska začala urputně hloubat a hloubat a hloubat, vyvstala mi v hlavě tahle praštěná teorie, protože kdyby Irsko byl muž, asi bych se do něj okamžitě zamilovala. A ironií je, že jsem si to myslela dřív, než jsem vůbec viděla Iry v místních hospodách a zjistila, jak tihle lidé vypadají. Pokud by byl totiž Irsko muž, asi by se jmenoval Paddy a vůbec by neměl rudé vlasy a vousy, i když přesně takhle si Iry představuje téměř každý. Měl by černé vlasy, světlou pleť, velké hnědé oči lemované hustými řasami a ostré rysy v obličeji, které by ve vás budili dojem, že jste narazili na takového toho bad boye, do něhož se každá holka musí alespoň jednou za život zbláznit a potom si pořádně natlouct.

Byl by to vysoký a udělaný tvrďák, dost možná námořník a trochu rváč, který nejde pro ránu daleko, ovšem čistě romantickým způsobem. Člověk ví, že ve skutečnosti to žádná romantika není a že tenhle typ chlapa může zmydlit i vás, jenomže v představách jsou drsňáci vždycky romantičtí. Paddymu by občas ujelo nějaké sprosté slovo, pil by Guinnesse a whiskey, ale nikdy ne do té míry, aby se sťal jak zákon káže. Hrál by na bodhran a svým sexy chraplákem zpíval irské pijácké písničky. Samozřejmě že by se pod tvrdou slupkou skrývala jemná duše, která by vás hluboce milovala.

Jen si zkuste Paddyho kouzlu odolat. Paddy je člověk, s nímž prostě musí být začátek vztahu jako jízda na horské dráze, ač nevíte, co se z toho vlastně vyklube za průšvih.

Není to zas takový nesmysl. Vsadím se, že třeba Austrálii by si většina žen představila jako někoho vysokého, modrookého a blonďatého, někoho, kdo silně připomíná bratry Hemsworthovy, jezdí na surfařském prkně a miluje barbecue, a Kanadu zase jako zuřivého hokejistu, který ve volném čase hraje na kytaru, zpívá a skládá kvalitní líbivé písničky ve stylu Briana Adamse, Avril Lavigne nebo Nickelback.

Má se to tak, že s některými zeměmi jiskra přeskočí a s některými prostě ne – zrovna jako s kluky. S Irskem to byly hotové ohňostroje dřív, než letadlo vůbec dosedlo na přistávací dráhu.

Ne že bych to už nezažila. Třeba Portugalsko ve mně vzbudilo smutnou touhu, kterou se mi nikdy nepodařilo naplnit. Takhle to někdy ve vztazích taky dopadne. Potom je tu Španělsko, což je vděčný a uřvaný milenec, kterého v létě vždycky rádi vidíte, ale po několika nádherných dnech a nocích plných vášně si řeknete, že tohle do života fakticky nechcete a že vám to bohatě stačí jenom v červenci. Láska k Itálii přichází zpětně, protože když tam jste, dohání vás k šílenství. Její kouzlo si uvědomíte teprve v okamžiku, kdy se vám podařilo odjet vlakem bez zpoždění, dostat se bez problémů na letiště a odletět.

A pak vyzkoušíte Belgii, Lucembursko nebo Holandsko, se kterými je v zásadě všechno v pořádku, takže si připadáte jako nevděčníci, že odmítáte něco tak perfektního. Nakonec je z toho prostě jenom moc pěkná jednorázovka. Ne že byste si ji neužili, ovšem víte, že s Belgií a Holandskem bude moc šťastný někdo jiný.

Německo je chudák, který zůstane navždy ve friend zóně. Když je nejhůř, zajdete s ním na kafe nebo na pivo. S Maďarskem zase hned pochopíte, že to byla velká opilecká chyba a že ve večerní záři reflektorů vypadalo o dost lépe než ráno. Anglie je mimo vaši ligu a nikdy o vás ani nezavadí pohledem, poněvadž si může vybírat, a to natolik, že už ani sama neví, jaká je její sexuální orientace a čím chce vlastně být.

Pokud jde o země, přelétavost se snad tolerovat dá… A nakonec se nedá říct, že bych s žádnou zemí nedokázala mít dlouhý a pevný vztah založený na vzájemné důvěře. Vážně si myslím, že třeba já a Řecko máme velmi partnerský, dá se říct až manželský vztah. Bláznivě jsem se do něj zamilovala už před mnoha a mnoha lety.

Okouzlení, které teď chovám k Irsku, jsem kdysi cítila i k Řecku. Svého času jsem si myslela, že je perfektní a že spolu můžeme žít šťastně až navěky, takže jsem se za něj asi svým způsobem provdala a dala mu své srdce a duši. Teď po tolika letech, během nichž jsem se na něj milionkrát rozčílila, proklela ho a přísahala, že až ho příště opustím, určitě se nevrátím, Řecko ví, že se vrátím vždycky a že ho vlastně budu milovat až do smrti hlubokou láskou, a to i navzdory všem jeho nedokonalostem. Řecko je manžílek, který je se mnou smířený a já jsem zase smířená s tím, že všude chodí pozdě, nedokáže si zorganizovat čas, hospodařit s penězi a spoustu toho poplete, ale v zásadě je na mě hodný a přiznejme si, že docela tvrdě pracuje – tedy alespoň v turistické sezóně, kdy chodí domů utahaný. Člověk mu odpustí, že pořád srká frappé a že v domácnosti mu práce roste pod rukama.

Já myslím, že Řecko by mi to náhlé vzplanutí, které jsem pocítila Irsku, dokonce i odpustilo.

/Autorkou je Helena Žáková/

Ať vám neunikne román S kapkou medu!