Povídky

Povídka na květen: Kyperská Moskva

Jaké to je ocitnout se ve skupině ruských studentů? Není to med, dokonce ani kapka medu… Krátká povídka, kterou jsem zařadila do své sbírky postřehů, jež jsem sepisovala během stáže na Kypru. Vytvořila jsem ji téměř rok před válkou…

Zatímco rozesmáté Afričanky na mejdanech bez přestávky tancují a baví se, ruské holky se válí na gauči s jednou nohou přehozenou přes druhou, civí do mobilu, případně natáčejí videa na Tik Tok. S nikým si nepovídají. Tu a tam si šuškají pouze mezi sebou, samozřejmě výhradně rusky, přičemž do jejich konverzace není možné vstoupit. Nasadí nepřístupnou masku, která paradoxně křičí do světa, že nad jejich národ není a že pokud sakra nemluvíš mojí řečí, vůbec se se mnou nesnaž přátelit.

„Proč studují v zahraničí? Proč si vybraly britskou univerzitu na Kypru, kde se mluví anglicky a kde se denně setkávají se studenty z celého světa?“ Podobné otázky si nekladu pouze já. Jejich neruští spolužáci se ptají celkem často, a to především v případech, kdy se z jejich strany setkávají s naprostým opovržením. Což je prakticky neustále.

O tom, že Rusy nemají za jejich roztahovačnost příliš v lásce především Kypřané, není pochyb. Ti totiž nemají v lásce nikoho. Snad ještě více však místní nenávidí Afričany, což mají s Rusy kupodivu společné… Jaká ironie.

Například během večeře s Keňankou Faith a Mutunou, která pochází se Zambie, se dozvím, že ruské dívky by se s nimi nebavily, ani kdyby na tom závisel jejich život. Stejný pocit má i Dhara nebo Natasha z Nigérie. Na párty si toho na jejich popud začnu všímat. A opravdu.

„Není to jenom kvůli barvě pleti,“ ubezpečuju je. „Ke mně se chovají dost podobně jako k vám.“

Protože Sofinka narozená na Ukrajině se na Rusky s obdivem lepí, tu a tam se mezi nimi díky ní ocitnu bez dalších spojenců z jiných zemí. V kavárně na promenádě v Larnace, na večeři v libanonské restauraci, v autobuse nebo v hospodě přímo v mé vesnici… Nejdřív mě mezi sebe pozvou a pak se mnou neprohodí ani jedno jediné slovo. Ve chvíli, kdy převezmu iniciativu já sama, jedna z těch nádher odpoví buď ano nebo ne, spěšně se nakloní ke své kamarádce a provokativně spustí rusky.

„To je hrozně příjemný, když se s pohledem upřeným na tebe hihňají jako kopyta a melou řečí, které nerozumíš,“ komentuje to můj italský kamarád Federico, který má obdobné zkušenosti.

V restauracích, barech a obchodech ruské holky utrácejí opravdu spoustu peněz. Jejich studium na univerzitě připomíná spíš velice nákladnou dovolenou zlaté mládeže. Spí do odpoledne, do večera se flákají a kolem západu slunce vyrážejí na nákupy, večeře, diskotéky a večírky. Do podniků si to umějí nakráčet skutečně nepřekonatelným způsobem. Poroučet a dirigovat by jim vážně šlo. Personál kolem nich musí skákat.

Výhodou je, že vedle Rusek se člověk nemusí stydět nahodit odvážný outfit a výrazně se namalovat. Protože na akcích všechny do jedné připomínají prostitutky, člověk si klidně může obléknout minisukni a boty na podpatku a nepřipadat si jako nejlacinější holka v místnosti. S Ruskami v patách je to nemožné.

Žádná z nich si ve výsledku párty užít nedokáže. Jejich napučené výrazy, našpulené rty a zavrhování ostatních vzbuzuje dojem, že se nudí, a zároveň se zdá, že mají problém s těmi, co se nenudí. Začnou vás alespoň zarytě přesvědčovat, že nemáte kamarády a že ony mají kamarádů spousty a spousty.

Máša, ruská supermodelka, kterou všichni chtějí, naproti tomu vyznává trošku jiný level zábavy. Studentské večírky jsou pro ni málo, protože kapánek šňupe kokain a každou noc si domů přitáhne někoho jiného.

Trošku lepší reputaci vytváří jejich skupince kluci. Třeba Feodor organizuje většinu společných akcí, na které zve úplně každého nehledě na národnost či barvu pleti, dokonce i tehdy, kdy se mnou Sofinka, Máša a jejich kamarádka Líza nemluví vůbec. Pokud jedna z dívek nemá kde sedět, Feodor či některý jiný kluk uvolní židli a přinese si jinou. Rus, který vypadá jako Ježíš Kristus, se ke mně navíc jednou nadšeně hlásí v centru města a pak mě obejme na rozloučenou.

Nejvíc mě však dostane blonďák jménem Anton. Ten mi jednoho krásného dne začne tvrdit, že miluje kyperský Limassol, protože to tam prý vypadá jako v Moskvě.

Autorkou je Helena Žáková

Ostrov Kypr pro mě byl vždycky bezedným zdrojem inspirace. Proč? Protože na Kypru jsou příběhy, zážitky i láska. Jestli jej chcete poznat z úplně jiného úhlu pohledu, sáhněte po románu Kdo zastaví déšť, který se dobře čte především v létě 🙂

Román odehrávající se na přelomu 60. a 70. let střídavě na Kypru a v Anglii vypráví příběh britského vojáka Jamese a československé emigrantky Emy, kteří se každé léto setkávají na fascinujícím středomořském ostrově, zatímco během roku mezi sebou udržují kontakt prostřednictvím dopisů. Nejen jejich osud je nakonec ovlivněn tureckou okupací Kypru.

OBJEDNAT

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.