Povídka na leden: Gaudeamus Igitur

„Všem vřele doporučuji se imatrikulaci nevyhýbat. Stejně jako při bakalářských a inženýrských promocích budou akademici společně s děkanem oblečení do talárů. Asi nemusím zdůrazňovat, že pro devadesát procent z vás je to první a poslední příležitost je takto ustrojené alespoň zahlédnout.“

Jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, poslední kousavá poznámka studijní referentky byla tím nejvřelejším, co během zápisu prohlásila. Michal nemohl uvěřit tomu že by vyplnění několika formulářů pro potvrzení o studiu, převzetí seznamu předmětů a vypsání indexu mělo být tím nejjednodušším a nejpříjemnějším z celého roku.

Od okamžiku, kdy vstoupil do auly, následovala jedna katastrofa za druhou. Nejdříve na něj paní Míčová ze studijního oddělení křičela, že přišel moc brzy, o deset minut později na něj křičela znovu, neboť stočil frontu vedoucí k jejímu pultíku špatným směrem, potom na něj křičela poté, co ji požádal o tři místo dvou studijních potvrzení, a nakonec na něj křičela, když se jí po skončení zápisů zeptal, jestli si rozvrh budou muset studenti sestavovat sami nebo jestli je pro prváky pevně stanoven.

Díkybohu alespoň nevypustil z pusy další ze svých pitomých dotazů… Naštěstí stihl včas pochopit, že Matematiku 1 mít zkrátka musí. Stejně jako třeba Mikroekonomii nebo Úvod do podnikové ekonomiky. Jednalo se totiž o kurzy s označením A. Jak to vlastně funguje s předměty typu B a C, popřípadě s kredity, mu však zatím zůstávalo záhadou. Tak trochu čekal, že se během zápisu dozví víc. Doufal v to vlastně celý semestr. Pevně věřil, že alespoň jednomu z vyučujících dojde, že prváci nemají sebemenší ponětí, co je to kredit, co je to systém, jež všichni nazývají Gate, co je to systém přezdívaný Practise nebo co se to tady krucinál vlastně děje.

„Informace o hodnocení předmětu najdete na Gatu,“ slýchával často Michal během svých prvních hodin.

„Některé materiály si můžete stáhnout na Practisu,“ opakovali profesoři nebo doktoři nebo doktorandi nebo inženýři nebo CSC nebo inženýři et inženýři nebo jak se jim vlastně k čertu říkalo… „Ale nejsou aktualizované.“

Když si Michal podle seznamu předmětů předepisoval svůj index, ze všech sil se snažil neudělat chybu. Neuměl si představit reakci paní Míčové v případě, že by se musel přiznat, že za název předmětu přiřadil nesprávný počet kreditů, nesprávný kód nebo že k němu omylem udělal značku LS (letní semestr) místo ZM (zimní semestr). Na závěr celý zpocený zjistil, že jednu ze sudých stránek indexu zapomněl nechat volnou – na sudé stránky totiž patřily známky a podpisy vyučujících.

Celou dvojstránku musel přeškrtnout a napsat ji znovu. Reakce studijní referentky na jeho přiznání byla vrcholem celého radostného dne. Jakmile Michal opustil posluchárnu, zamířil rovnou do záchodové kabinky, kde se tiše rozbrečel. Nebrečel už tak šest let. Čekal, že během vysoké bude brečet, ale nepředpokládal, že se to stane hned první den, protože na dni otevřených dveří uchazečům mazali med kolem pusy.

Michal byl blázen. Kapánek ho děsilo, že přednáškový sál, v němž se konal zápis, je plný bláznů. Každý, kdo se přihlásil na tuhle fakultu, musel být blázen. Člověka, který není duševně chorý, by to po všech těch historkách, jež se tradovaly mezi studenty a absolventy, nikdy v životě nenapadlo. Legendy, jak šovinistický děkan Fousek během zkoušek z předmětu Operační analýza škube papírky ze svého sešitu a hází je příliš hezkým studentkám do obličeje, jak na ně řve, dokud neomdlí, a nakonec vyhodí jejich index na chodbu a teprve poté je pustí v slzách ven, se nesly celým městem. Stejně jako historky o nesplnitelných předmětech, o záměrně se překrývajících přednáškách za účelem protřídění studentů, kteří by potřebovali obraceč času jako Hermiona v Harrym Potterovi, či o nesmyslně krátkém čase na náročné písemky.

Michal tak trochu věřil, že to jako kluk bude mít snazší. Všechny ty hrůzostrašné povídačky se vesměs týkaly dívek, neboť na fakultě, jejíž studentstvo tvořila paradoxně z více než dvou třetin právě děvčata, se mezi vyučujícími vesele tradovalo, že žena nemůže být dobrá ekonomka, protože je žena…

Den zápisu ho utvrdil v tom, že se zmýlil. Paní Míčová dělala v rámci svého projevu z prváků neschopné hlupáky. Pravda, stejné informace předala za svůj život již desítkám studentů, a jelikož každé září opakovala to samé, nedokázala jaksi pochopit, že následující rok sděluje fakta studentům novým a že noví studenti její loňský projev neslyšeli. S podobným nepochopením se potýkali prakticky všichni vyučující.

Studijní referentka, která disponovala mocí dodatečně zapisovat, škrtat a přepisovat předměty, kouzlit s papíry a daty a se systémem, byla v podstatě důležitější než děkan, a tak si k ní žádný ze studentů nic nedovolil. Nevěděla, co je drzost, za drzost považovala i to, co žádná drzost není. Ne jednou se stalo, že vynadala děkanovi. Mezi titulovanými lidmi se často cítila méněcenná, ovšem její postavení jí přesto umožňovalo se realizovat.

Někteří studenti to však s paní Míčovou uměli. Věděli, že při svém příchodu na studijní oddělení ji musejí nejdříve politovat, že to má nejtěžší a nejhorší ze všech lidí na celé fakultě, protože za ní čtyři dny v týdnu od desíti do půl dvanácté a pak od půl jedné do dvou chodí studenti se svými maléry a požadavky. A nejhorší je, když ji telefonicky shánějí v pátek, jelikož v pátek úřední hodiny nejsou a nezáleží na tom, že tato informace není na stránkách fakulty aktualizovaná…

Každý přece ví, že pátek není na univerzitě plnohodnotným dnem. V pátek se neučí. V pátek se všichni připravují na víkend. I kdyby se měli studenti v úterý nebo ve středu učit dvanáct hodin denně bez přestávky, není možné, aby nějaký lektor přistoupil na přesun svého cvičení nebo přednášky právě na pátek.

Padající systém při sestavování rozvrhu, překrývající se povinná cvičení a přednášky, nedostatek termínů na zkoušky a zápočty… Michal brzy zjistil, že všechny tyto problémy jsou malicherné. Vždycky se však staly poslední tečkou za problémy skutečnými.

Autorkou povídky je Helena Žáková

Líbila se vám povídka? Tak Ať vám neunikne román S kapkou medu!