Povídka na květen: Dívka v oblacích

Zrecyklovaný příběh o pilotovi, který se (třeba) srazil s andělem. Nevím, jestli je povídka zrovna květnová… I když s těmi blížícími se Slavnostmi svobody a všude kolem pobíhajícími vojáčky možná jo. Pro mě je trochu srdcovým počinem, protože ji konečně zveřejňuji s pocitem, že je jenom moje a že si ji nenechám ukrást.

Ten den byl prudce vobyčejnej. Tak vobyčejnej, jak jenom den v armádě může bejt. Alespoň jsem si to myslel. Nevobyčejný bylo akorát to, že jsem ho netrávil v Čáslavi, nýbrž v Pardubicích na vojenským letišti, kde panoval takovej podivuhodnej nepořádek. U vstupní brány zevlovali dva bejvalý lampasáci, který příšerně smrděli potem. Když jsem přijel, chtělo se mi tak strašně čurat, že jsem je musel poprosit, jestli by nebylo schůdný vykonat potřebu na vrátnici. Neměl jsem to dělat, neměl. Jak jenom mě milostivě pustili na hajzl, do nosu mě uhodil ten nechutnej puch. Pot, chcanky a nějaký hnusný jídlo, který si vohřávali v mikrovlnce.

Ale na tom jsem samozřejmě neshledal vůbec nic podivuhodnýho. Hodiny na letecký základně ubíhaly neskutečně pomalu tak jako vždycky a toho dne mi všechno připadalo ještě šedivější než jindy. Nebe, tráva i starý socialistický budovy. Všechno šedý. Fakticky. Jenže uprostřed tý depresivní šedi se najednou objevilo něco zářivě bílýho. To něco tam samozřejmě vůbec nepatřilo a jeden by si myslel, že si dělám srandu, že si to vymejšlím nebo že mi armáda už dočista vlezla na mozek, ale já bych byl přísahal, že se to vážně stalo.

Z mraků, ve kterejch jsem se tak strašně rád schovával, najednou sestoupil anděl. Roky jsem hledal anděly tam nahoře a von si najednou jeden z nich prostě přijde na nudnou, špinavou zem a začne na mě mluvit.

Vykračuju si to takhle po základně, na sobě kombinézu a lodičku, hrnu se na voběd a najednou se mi za zády ozve jemnej, sladkej hlásek: „Počkejte chvíli, můžete mi poradit?“ Něco takovýho se hned tak nevidí. Stojí tam holka v bílejch šatech s velkým zápisníkem v ruce a foťákem pověšeným na krku. Má nosík jako princezna z Disneyho pohádek, velký šedomodrý voči a světlý, vlnitý vlasy, dlouhý až někam nad prdel. Tváří se naprosto zoufale a bezradně a užuž vykračuje pravou nohou směrem ke mně. Všimnu si jejích stříbrných sandálků a automaticky mi vystřelí ruka, abych si v dlani uzmul její malinkatý chodidlo. „Pozor, bláto!“ vykřiknu a vona zavrávorá, a tak jí vopatrně položím nohu na čistou trávu. Teprve potom mi to začne konečně šroubovat v hlavě. Co to má pro všechno na světě bejt?

„Od vrátnice mě poslali k nějakému hangáru,“ povídá a nespouští ze mě při tom voči. „Prý mám dojít k vysokému plotu a pak se dát doleva, jenže tady žádné doleva není.“ Nejistě se rozhlídne kolem sebe a pak spěšně sklopí zrak. Připomíná hotovej uzlíček nervů.

„Samotnou?“ vyhrknu. „Jak vás sem mohli poslat samotnou? Tady se nemůžete pohybovat bez dozoru.“

„Evidentně v tom máte docela nepořádek,“ utrousí. „Mně to taky přišlo zvláštní, ale instrukce zněly jasně. Byla jsem napsaná na nějakém seznamu a stačilo ukázat občanku. Pak řekli, ať jdu dál. Tak jsem tady.“

„Vy jste anděl nebo co?“ chci se zeptat. Nakonec si to rozmyslím a povídám: „Vy jste reportérka nebo co?“

„Ehm, jo. Dělám tu rozhovor s americkými piloty. Nevím, kam mám jít nebo kde je hledat.“

Je novinářka, jistěže je novinářka. Jenže, světe div se, nechová se jako novinářka. Novináři nebejvaj takhle zmatený a ztracený. Je mi jí líto. Vypadá jako Alenka v Říši divů. „Tak víte co,“ napadne mě. „Pojďte se mnou. Uvidím, co se dá dělat.“

„Nerada bych vás od něčeho zdržovala.“

Mávnu nad jejím prohlášením rukou. „Hele, já se tady nudím celej den, slečno. To je prostě armáda. Bordel a nuda. Už jsem v armádě osm let a ještě jsem si na to nestačil zvyknout, takže není divu, že si připadáte zmatená. Evidentně je tady možný úplně všechno.“ Vyzvu ji, aby mě následovala. „Co boty? Tráva nevadí?“
„Ne, nebrala jsem si lodičky,“ zasměje se. Chvíli je trapný ticho. Nevim, co mam jako dál říkat. „Vy jste u letectva?“ zachrání mě.

„Hm, jo. Jsem pilot.“

„A s čím lítáte?“ pokračuje. Proč sakra ten rozhovor neudělá se mnou? Neměl bych jí to navrhnout? Ale ne, raději ne, nechci se bavit vo svý prýci.

„Se stíhačkama. S Albatrosem. Támhle máme obří model, podívejte,“ pochlubím se a už přemejšlím, jak odvést řeč.

Povzdychne si. „Tohle je můj první úkol, ještě nikdy jsem rozhovor nedělala, natož v angličtině,“ přizná se. „Jsem v práci nová a šéf mě sem poslal. Moc mi k tomu neřekl. Neměla jsem tušení, do čeho jdu.“

Zastavím se a vona do mě chudák málem narazí. Tak něco řekni, ty tupče! Nestuj tady jako tvrdý y! Dívám se na ni a připadá mi neskutečná. Jako by se mi jenom zdála, jako by tam vůbec nebyla… Má světlou, alabastrovou pleť a meruňkový tváře. Nesměle se usmívá a klopí voči.

„Co to je?“ zaslechnu Vonáskův hlas. Měří si holku od hlavy až k patě a mně se svým způsobem uleví. Vidí ji totiž taky. Nejsem cvok. Zopakuju mu všechno, co mi předtím říkala, a dodám: „Já nevěděl, co s ní.“

„No, tady nemůžete běhat sama!“ zhrozí se Vonásek. „Kdo vás sem pustil proboha?“

„Normálně, chlapi na bráně,“ pokrčí rameny.

„Hm, to abychom ji prošacovali a vyslechli,“ utrousí s úsměvem Vonásek, zakroutí hlavou a sáhne po šumící vysílačce. „Mam tu nějakou ženskou. Opakuji. Mám tu nějakou ženskou a nevím, co s ní.“

V přístroji to zachrochtá a vozve se: „No jo, to je ti podobný, že nevíš co s ní.“
Ve stejnou chvíli vedle nás zastaví spása v podobě černýho Meďoura. Sedí v něm dva Američani a voba najednou na nás uvědoměle zamávaj. „To budou asi oni,“ pípne blondýna. „Viděla jsem jejich fotku. S nimi mám dělat ten rozhovor.“

„Aha,“ přitakám. Cejtím něco divnýho. Nechci, aby šla. Září uprostřed tý nudy jako slunce, který tady tak strašně chybí. Až zmizí, zůstane mi po ní jenom nechutně hnusná polní šeď. „Takže je to v pořádku?“ Podívám se na Vonáska. „Tedy za mě je to v pořádku, ale na tom nezáleží… Kapitáne?“

„No jo, jasně že je to nejspíš v pořádku.“ Bezradně se poškrábe na hlavě. „Hlavně se jich držte, žádný potloukání po základně. To nesmíte.“

Věnuju jí poslední letmej pohled. Přes svou vostýchvost mi ho vrátí. Nějak se nemá k tomu nastupovat do meďoura. Bláhově si namlouvám, že chce zůstat se mnou. Tak se alespoň zeptej na jméno, blbečku!

„Moc se omlouvám,“ řekne nakonec. „Je mi líto, že jsem vás zdržovala a způsobila nějaké zmatky. Děkuju za všechno. Opravdu.“

„Nás jste nezdržovala,“ ujme se slova kapitán, jenže anděl se dívá na mě, ne na něj. Prosím bože, neber mi ji. Je andělem bez křídel. Já křídla mám a k čemu mi to je? Teď se za ní stejně nemůžu rozletět.

Zmizí v útrobách tmavýho auta. Sleduju, jak vodjíždí k přistávací dráze, kde stojí KC-135. Je mi fakticky divně. Takhle to přece nemůže skončit. Už ji nikdy neuvidím.

…

Měl jsem pár dlouhejch, nudnejch hodin na přemejšlení. A pak mi to došlo. Vyrazil jsem na vrátnici a požádal vo návštěvní knihu. Chtěl jsem vědět o zapsanejch civilistech, který prošli na základnu v průběhu dne.

„Dneska neprošel žádný civilista,“ namítne bejvalej lampasák a ani se na mě nepodívá.

„Cože? Ta holka říkala, že tu bylo zapsaný její jméno a číslo občanky.“

„Jaká holka?“

„Blondýna v bílejch šatech s foťákem na krku a zápisníkem v ruce! Potřebuju vědět, jak se jmenuje.“

Dědek se mi vysměje do ksichtu a ukáže mi návštěvní knihu. Stránka zeje prázdnotou. „Tady vidíš dnešek, chlapče. Myslíš, že bychom sem pustili civilistu jen proto, že nám zamává před ksichtem občankou?“ Jako kdyby mě právě polili vařící vodou. To přece není možný. Nějak se sem dostat musela! Nebo že by to byl jenom sen? Přelud? Výplod mojí fantazie?

Plesknu se do čela. Kapitán ji přece taky potkal!

…

„Bůh ví, co jste viděl. Tak se mi zdá, že vám z toho lítání šplouchá na maják, Hromádka,“ prohlásí rázně Vonásek a pronikavě se na mě zadívá.

„Ale pane, já jen žádám o-“

„Nadporučíku, nic z toho se prostě nestalo, rozumíte? Jestli žádáte o neschopenku z toho důvodu, že jste magor a máte halucinace, prosím, pokračujte.“

„Pane, voba dva jsme s ní přece mluvili.“

Vyskočí ze židle a chytne mě za rameno. „Nemluvili, slyšíte? To si zapište za uši, Hromádka!“

„Chci jen vědět, jak se jmenuje.“

„Jděte s tím do prdele, to je rozkaz, Hromádka. A teď odchod.“

Tak jsem vodešel. Postupem času jsem se totiž v armádě naučil, že na otázku „proč“ existuje jediná vodpověď: „Protože jsem to řekl.“ Jenže tentokrát mě svrběl jazyk. Možná jsem si to všechno vymyslel – ji i ten rozhovor s Vonáskem. Možná ke mně sestoupil anděl v bílých šatech, jen aby mi řekl, že se mám dál vracet do oblak, že jenom tam ho příště uvidím, že dělám celej život správnou věc, že tahle každodenní šeď má nějakej vyšší smysl. Možná se tady ta holka vážně producírovala. To, že se sem dostala, byl obrovskej průser a nikdy se to nemělo stát, takže to radši ututlali. Z kapitánova pohledu jsem to vyčíst nedokázal.

Když něco nebo někoho vymažeme ze všech záznamů, dokonce i ze vzpomínek a přesvědčíme sami sebe, že jsme ho nikdy neviděli, znamená to, že nikdy neexistoval? Že se vopravdu nic nestalo? Jedním jsem si jistý. Už se s ní nikdy nesetkám. Stejně mi nezbývá nic jinýho, než hledat ji v oblacích.

/Helena Žáková/

Líbila se vám povídka? Pak by se vám mohl líbit také můj román Kdo zastaví déšť 🙂

Román odehrávající se na přelomu 60. a 70. let střídavě na Kypru a v Anglii vypráví příběh britského vojáka Jamese a československé emigrantky Emy, kteří se každé léto setkávají na fascinujícím středomořském ostrově, zatímco během roku mezi sebou udržují kontakt prostřednictvím dopisů. Nejen jejich osud je nakonec ovlivněn tureckou okupací Kypru.

OBJEDNAT

Pokud románům úplně nefandíte a máte raději kratší příběhy, pak si stáhněte e-book Povídky cestami políbené úplně zdarma!

Šestici letních povídek inspirovaných cestováním si teď můžete přečíst v nové elektronické sbírce. Zavedou vás do Lisabonu, Provence, Barcelony a na řecké ostrovy Zakynthos a Kréta. Statečné hrdinky krátkých a svižných příběhů v sobě hledají sílu, vystupují z komfortní zóny a překračují veškeré limity. Setkávají se s úsměvnými nedokonalostmi jižní Evropy, na kterou se dívají s láskou, nadhledem i pobavením. Podaří se jim zlomit zaběhnuté konvence a jít si za svým snem?

STÁHNOUT ZDARMA