Povídka na červenec: Niké

Letní povídka, která vás zavede na řecký ostrov Zakynthos. Najdete ji také ve sbírce Povídky cestami políbené.

Na nohou jsem měla olympský prach. V ústech jsem stále cítila chuť čerstvého džusu vymačkaného z ovoce, které vyrostlo přímo na Peloponésu. Přestože bych si tu chuť nejraději uchovala na jazyku navěky, spláchla jsem ji kávou.

Trajekt byl mnohem větší než ten, kterým jsem jednou jako malé dítě cestovala mezi ostrovy Kos a Nisyros. Tady se přepravovaly automobily, skútry i autobusy, byla tu kavárna, obchůdek a spousta pohodlných sedaček. Skoro jsem zapomněla, že se houpu na vlnách Jónského moře, daleko od domova.

Káva mě vzápětí upozornila, že doma nejsem. Capuccino s jemnou pěnou a dokonalým srdíčkem na jejím povrchu bylo nepřekonatelně dobré.

Usadila jsem se na židli a vyhlédla z kulatého okna. Za sklem se pomalu vzdaloval Peloponés a propast mezi mnou a poloostrovem se neustále zvětšovala. Peloponés není ukázkou krásného Řecka, alespoň ta část, na níž se rozkládá Olympská riviéra. Odpadky na polích a v příkopech by jednoho donutily vzít nohy na ramena a upalovat zpátky tam, odkud přišel. To se však nedá říct o samotné Olympii. Skutečné Olympii se starověkým stadionem, spoustou zaprášených antických sloupů a sluncem spálenou trávou.

Přespala jsem přímo tam. Ulice městečka lemovaly restaurace, kavárny, taverny a klenotnictví, v noci však byly chodníky opuštěné stejně jako staré hotely pocházející z dob, kdy bylo trendem sem vyjíždět na dvoudenní výlety z pobřežních letovisek. Naštěstí pro mě. Po úmorné cestě z letiště Araxos, kam mě dopravila příšerná nízkonákladová letecká společnost, jsem tu alespoň sehnala směšně laciné ubytování a dokázala během poloviny dne prozkoumat celé muzeum, archeologické naleziště a proběhnout se ve čtyřiceti stupních na místě, na kterém zřejmě závodili starořečtí sportovci.

V batůžku jsem přitom měla jen doklady, mobil, jedno náhradní tričko, slabý svetřík, dvoje ponožky, dvoje kalhotky, plavky, kartáček na zuby s deodorantem, které jsem zakoupila na čerpací stanici, a samozřejmě několik čistých roušek.

Možná jsem šílená. Každý na světě by řekl, že jsem šílená. Asi jsem.

Jenže paradoxně právě proto jsem tady. Jediné, co tlumí mé šílenství, je pohled na to, jak trajekt proráží tmavě modré vlny. Je na tom něco uklidňujícího. Bezpečného. Důvěrně známého a přitom tak dobrodružného. Něco skutečně normálního.

Řecko jsem předtím navštívila jen jednou. Moc jsem si z té cesty nepamatovala, protože jsem byla malá. K srdci mi nepřirostlo. Celé roky pro mě nic neznamenalo. Nikdo na světě by nepochopil, co tady hledám. Doma jsem poznala jednoho Řeka, to jistě, ale nemůžete koneckonců hledat někoho, koho je snadné najít, někoho, o kom zkrátka víte, kde se zrovna nachází. Teď jsem putovala po neznámé zemi jen tak pro nic za nic. Sama. Jako nějaký tichý blázen.

Půlku cesty řvalo v uzavřeném prostoru trajektu nějaké mimino. Řvalo a řvalo, jako když ho na nože berou, a mně to trhalo uši a tříštilo mozek na milión kousků.

Když jsme přistáli na Zakynthosu, hned jsem věděla, že se mi bude na ostrově líbit mnohem víc než na pevnině. Také jsem věděla, že potřebuju sprchu a čisté oblečení a že nemůžu v Řecku fungovat v jediných khaki kraťasech a bílých plátěných teniskách. A přestože tohle všechno bylo naprosto jasné, neměla jsem tušení kde vlastně začít nebo co dělat.

„Promiňte, kam jede tamten autobus?“ zeptala jsem se anglicky mladého a rozesmátého Řeka, který v bílé košili a tmavých brýlích pokuřoval na parkovišti v přístavu s rouškou staženou pod bradu. Vypadal jako řidič.

„Tsilivi,“ odpověděl jednoslovně a zeširoka se na mě zazubil.

„Aha, je to tam hezké?“

Pokrčil rameny. „Hezká, hezká,“ přitakal lámanou angličtinou. „Hezká pláž, hezká vyhlídka, hezká moře. Všecko moc hezká. Ale tamta autobus plná. Počkala na můj autobus, rozuměla?“

„A jak dlouho mám čekat?“

„Brzy tady. Moc brzy. Já jen rychle dokouřím cigareta a dám káva ve spěchu s ostatními řidič.“

Přikývla jsem a požádala ho, jestli by mi mohl říct, kde se kupují lístky. Mrknul na mě a zašeptal: „Autobus bývá volná, já svezu zadarmo.“

Usmála jsem se. „Rozhodně ne.“ Ale on jen zavrtěl hlavou. Uvědomila jsem si, že musím vypadat jako ušmudlaná chudinka, a zastyděla se.

„Ty taky moc hezká. Moc hezká úsměv,“ řekl.

„Jak to můžete vědět?“ připomněla jsem pobaveně a popotáhla si roušku, pod níž se mi potil obličej.

„Prostě to vím.“

Z rychlé cigarety, kávy ve spěchu a bleskového pokecu s ostatními řidiči se vyklubaly dvě hodiny. Nestěžovala jsem si. I můj čas začínal pomalu ubíhat řeckým způsobem. Sledovala jsem slunce schovávající se za zelené kopce, dokud úplně nezmizelo. Cesta autobusem za soumraku mi pak připadala podezřele krátká.

Vystupovala jsem jako poslední, a když jsem děkovala řidiči, ptal se mě, jak se jmenuju. „Nikola,“ odpověděla jsem.

„To je řecké jméno,“ poznamenal.

„Myslela jsem, že pochází z francouzštiny.“

„Původně řecké,“ převezl mě. „Znamená vítězství lidu. Niké je řecká bohyně vítězství.“ Ukázal na malou černou fajfku na mém batůžku a rozesmál se. „Co tu děláš? Sama?“ řekl po chvíli.

„Něco hledám,“ odvětila jsem.

„Ale co?“

„Nevím,“ vypadlo ze mě po dlouhé odmlce.

Hlasitě se rozchechtal. „Možná vítězství,“ zajíkal se. „To hledá každý.“

„Vítězství,“ opakovala jsem. Pro mě bylo vítězství to, že jsem mohla opustit zemi a odjet do Řecka. „Antío, sbohem.“

Tsilivi bylo za tmy voňavé a živé městečko, ale věděla jsem, že až se rozední, promění se v další uměle vytvořené středomořské letovisko. Proplétala jsem se kolem obchůdků mezi vyfintěnými turisty a sledovala kýčovité suvenýry, které se od sebe v jednotlivých prodejnách příliš nelišily. Bylo to pořád dokola. Magnety, rádoby antické sošky, přívěsky na klíče s Afroditiným okem, trička, osušky s mapami Zakynthosu, roušky s motivy řecké vlajky…

Přimotala jsem se k velké skupině turistů a proplula společně s nimi až do jednoho z all inclusive hotelů. Sledovala jsem, jak si z velkých lednic vedle baru na recepci berou naprosto bez omezení obrovské láhve s vodou, a napodobila jejich počítání. Na toaletách jsem si potom opláchla obličej, vyčistila si zuby a zhodnotila v zrcadle svůj zoufalý zjev.

Povedlo se mi přespat na lehátku na pláži, protože na Zakynthosu tyhle věci nikdo nehlídal. Pár hodin spánku muselo stačit, raději jsem vstávala ještě před východem slunce, aby na mě nepřišli ranní uklízeči, a já se tak mohla opět v klidu zkulturnit v umývárně u pláže. Řekové na tohle měli naštěstí času dost.

Vypravila jsem se na zastávku, na které mě předcházejícího dne vyhazoval roztomilý řidič, a sedla si na lavičku, jíž chránila před spalujícím sluncem uschlá palma. Věděla jsem, že si možná počkám několik hodin, ale nevadilo mi to. Taky mi bylo jasné, že i kdyby nějaký autobus doopravdy přijel, nemusí mít nutně cestu do městečka Alykes. Stejně jsem neměla nic lepšího na práci. Štěstí se na mě však nakonec usmálo. Autobus se objevil už po padesáti minutách.

Když jsem dorazila do Alykes a zadala si adresu do navigace, poprvé to na mě dolehlo. Byla jsem totiž jen 250 metrů od jeho domu, který jsem pomalu začínala rozeznávat, však také mi ho několikrát ukazoval na fotkách. Připadalo mi, že od těch okamžiků uplynulo tisíc let. Setkali jsme se, zamilovali se a žili v mylném domnění, že máme na všechno dost času. Pak přišla ta blbost s karanténou a rouškami a on se musel vrátit do Řecka. Zdálo se, že to bude jen otázka několika týdnů a že se brzy zase uvidíme.

Ale doopravdy to pro nás dopadlo tak špatně?  Kdyby se tohle všechno nestalo, vídali bychom se jen jeden semestr. Pak by prostě odjel domů. Byli bychom smířeni s tím, že po půl roce to skončí. Takhle jsme snad mohli mít pocit, že jsme o něco přišli, že nás cosi násilím rozdělilo, že čekáme na otevření hranic jako na smilování boží. Tedy alespoň já takový pocit měla. Jak na tom byl on, to nevím.

Zbývalo mi už jen asi 30 metrů k jeho dveřím, ty se však z ničeho nic otevřely. Vyšel ven a s velkým batohem na zádech zamířil k zaparkovanému autu. Někam se chystal. Pootočil hlavu, uviděl mě a strnul, jako by spatřil přízrak. Místo toho, abych ho pozdravila, řekla jsem: „Promiň. Nechtěla jsem tě vyrušit. Asi někam pospícháš.“

Svraštil čelo a chvíli jenom tak přešlapoval na místě. Když se konečně vzpamatoval, zeširoka se usmál, respektive jsem si to myslela. Zašátral v batohu, vylovil z něj jakýsi papír a zamával mi jím před očima. Chvíli mi trvalo přelouskat řecké písmo, ale pochopila jsem, že je to vytištěná letenka do Prahy.

Autorkou povídka je Helena Žáková

Líbila se vám povídka? Pak by se vám mohl líbit také můj román Kdo zastaví déšť 🙂

Tuto povídku najdete také v povídkové sbírce Povídky cestami políbené. Pokud se vám malá ochutnávka líbila, sáhněte po e-booku.