Povídka na listopad: Porto

Na začátku roku jsem napsala otevřený dopis Lisabonu. Po všem, co se mnou prožilo, si jej téměř na konci roku zaslouží i Porto. Myslela jsem, že v Saudade jsem se z něj už jednou vypsala… Tolik stránek, a přece to zase nestačí.

Bylo jsi exotické, ale nikdy ne cizí. Teď Tě znám natolik, že jakkoliv jsi mi připadalo daleké, svým způsobem jsi mi blíž, než město, ve kterém jsem se narodila. Když odjíždím, bojím se, že než se stačím vrátit, odcizíš se mi. Nikdy to tak ovšem není. S každým dalším návratem mi přijdeš známější než při odjezdu. Proč to tak je?

U věže Clérigos je vždycky slunce a teplo, přestože je zrovna zima a prší, zatímco v Bolhau bych, myslím, mrzla i v létě. Pravý domov je ale Matosinhos. Tam voní oceán, který je někdy klidný a jindy se bouří. Znám ho ve všech barvách i náladách, znám ho zahalený v mlze, znám ho uprostřed noci, znám ho, když jsme oba osamělí a znám ho, když nás obklopují lidé. Znám ho, když se můžu bezpečně přiblížit a dotknout se vody, a znám ho, když se musím schovávat v Terráree u lahodného meia de leite, které i po všech těch letech pořád stojí euro padesát.

Nikdy jsi neumělo obchodovat. Nevíš, jak brát, umíš jen dávat. Je to proto, že ti oceán tolik vzal? Lidé tu otvírají obchody, kavárny a restaurace, které za pár měsíců skončí a zbydou po nich jen vytlučené výlohy. Za chvíli se někdo ujme vedlejší zpustlé provozovny, aby tu vytvořil moderní, příliš poctivou a příliš lacinou kavárnu, kterou čeká stejný osud jako všechny ostatní. Ne, vy nejste obchodníci. Jste rybáři a námořníci.

Přes den se hřeju na slunci, ale sotva padne večer, přestávám rozumět tomu, jak můžou lidé vydržet venku. A oni vydrží. Nejsou doma. Doma přece nic není. Jen malé místnosti, zima a vlhko. Vymoženosti moderního světa, na které jsme si zvykli, si sem neprobojovaly cestu tak rychle. Není důležité mít počítač, televizi… Prát se dá ve veřejných prádelnách, vždyť ještě před pár lety se pralo v řece Douro.

Ne, kdepak, ve studených rozpadajících se bytech není život, život je na ulicích, i když prší. A že prší pořádně… Prší zleva, zprava i zespodu a deštník nepomáhá.

„Neprší-li, Portugalci jsou na pláži nebo v kavárnách. Prší-li, Portugalci jsou v obchodních centrech nebo v kavárnách,“ řekl mi před lety jeden učitel.

„Žít rychle“ znamená v některých jazycích užívat si života a nemyslet, jenže v portugalštině by měla paradoxně existovat fráze „žít pomalu“ s naprosto stejným významem. Všechno jde pomalu. Proč si dělat starosti s dlouhou frontou na pokladně v supermarketu nebo na nádraží?

Je tu víc turistů, než si pamatuju. Anebo jich možná bylo stejně a já je neviděla, protože jsem se nemusela cítit jako jedna z nich, místní jsem však také nikdy nebyla, dokonce ani tenkrát. Tak kde jsem se vlastně nacházela? Kde se nacházím teď? Čím jsi pro mě, Porto? Když nejsem turista ani místní, kam to proboha patřím… Uvízla jsem v meziprostoru, z něhož nelze ven. Každý, kdo uvízne mezi dvěma zeměmi, najde druhý domov a zároveň ztratí i ten první.

Když jsem přijela poprvé, měla jsem pocit, že doháním zapadající slunce. Chytila jsem ho a nepustila. Předběhla jsem čas. To nejtěžší je od něj zase odklánět a vracet se do tmy.

Saudade, Porto.

/Autorkou je Helena Žáková/

Čtěte také povídku o Lisabonu: Povídka na únor: Naleštěná bída

Chcete se v Portu zdržet trochu déle? Přeneste se sem s románem Saudade!