Povídka na únor: Naleštěná bída

Nevím, jestli únorová povídka je přímo povídkou, možná spíš otevřeným dopisem. Je návratem na místo, o kterém jsem už psala… V knížce i v povídce, kterou jsem znovu zveřejnila docela nedávno. Asi o něm ale nikdy psát nepřestanu.

Pamatuju si Tě jinak. To samé jsem si vlastně říkala i minule. Viděla jsem Tě třikrát, vždycky v úplně jiném světle, za jiných okolností, v jiném rozpoložení.

Poprvé jsme se setkali pozdě v noci. Vzpomínám si na široké bulváry a velká náměstí s nasvícenými jezdeckými sochami, vzpomínám si na ulici, která se od jednoho z nich klikatila někam nahoru, ovšem nejednalo se o silnici s chodníkem, nýbrž o schodiště lemované bary a restauracemi, vzpomínám si na šíleně prudký teplý vítr. Město působilo tu noc velkolepě, elegantně a čistě. Nezamilovala jsem se, připadal jsi mi prostě jenom vzrušující, nový, nečekaný, zářivý a divoký. Otevřel jsi mi bránu do nového světa. Doteď mi to nedošlo, ale právě díky Tobě jsem do něj prošla a zjistila, že už nebudu stejná, i když jsi nikdy nebyl pravá láska. Tu jsem našla na severu.

Od své severské lásky jsem se k Tobě o pár let později vrátila. Jen na jeden den. Tehdy jsem Tě potkala podruhé. Byla to změna a já ji na tu krátkou chvilku strašně moc chtěla. Líbil ses mi, ač jsem pořád věděla, že láskou nejsi, a tím spíš se ujistila, kdo láskou je. Tentokrát jsi mi přišel neprobádaný, nedosažitelný, až nebezpečný. Když jsem bloudila ulicemi Alfamy, došlo mi, že Tě za těch pár hodin nemůžu za žádnou cenu poznat, že vůbec nevím, kdo jsi, a to mě štvalo, vlastně mě to štvalo celé ty následující roky.

Město mi najednou připadalo obrovské a omšelé, třpyt noci, který jsem měla v paměti, zmizel, ovšem hladina řeky Tajo se blyštila pořád, ovšem tak nějak smutně, její barva byla šedostříbrná a kontrastovala se zářivě žlutými budovami obklopujícími náměstí Praca do Comercío ze tří stran, čtvrtou stranu tvořila vodní plocha. Tady se mi ulevilo, protože jsem se konečně vymotala z bludiště Alfamy a znovu Tě viděla jako elegána, který mě okouzlil onu první noc. Den to byl v jistém smyslu trochu smutný a melancholický jako fado, které by mělo znít v ulicích. Místo fada jsem však slyšela ještě melancholičtější Tears in Heaven.

Teď tě konečně znám. Dneska, zítra, už navždycky. Nejsi tak neprobádaný, nedosažitelný ani velký, jak se mi zdálo posledně – jen náměstí Praca do Comercío je nějak zářivější a větší. Nejsi ani tak elegantní, jak jsem si myslela poprvé – snad jen decentní a příjemná Baixa má svůj styl a možná vzdáleně připomíná Madrid. A už vůbec nejsi smutný a melancholický. Jsi slunečný, vřelý, hřejivý a veselý. Vždycky Tě budu mít spojeného se žlutou. Barvou Praca do Comercío, barvou starých tramvají. Nejsi fado, jsi jen moje saudade jako všechno v téhle zemi. Jsi jako obrovská a prostá vesnice, jako naleštěná bída. Jsi chudší a méně vkusný než má severská láska, ale tím jsi mi milejší než před lety. Co ses mi to tehdy snažil dokázat? Když stojím pod obrovskou sochou Ježíše a dívám se na červený most přes Tajo, přijdeš mi zase velkolepý. Tady jsi Rio a i San Francisco, ale v Alfamě jen chátrající a skromný rybář, kterého je mi někdy tak líto, až se mi chce plakat.

Našla jsem Památník objevitelů a Belémskou věž a nakonec i svoji ulici se schody. Uzavřela jsem tím kruh?

Promiň, Porto je tou severskou láskou, o které mluvím, ale, můj nejdražší Lisabone, Tebe už se bát nemusím. Portugalské básně o Tobě hovoří v ženském rodě, jenže pro mě jsi kluk.

Autorkou je Helena Žáková

„Lisboa não parou a noite inteira,
Boémia, estouvanada, mas bairrista
Foi à sardinha assada lá na feira
E à segunda sessão de uma Revista“

/Fernando Santos/

Chcete se v Portugalsku zdržet trochu déle? Přeneste se sem s románem Saudade!

Ať vám neunikne nový román S kapkou medu!