Povídka na únor: Toníčkův čas

Už je to pár let, co jsem tuhle povídku napsala. Vyšla v měsíčníku Plž a sdílela jsem ji i na jiných webech. Uvědomila jsem si, že tady ještě není… A myslím, že někde prostě být musí.

S krátkými přestávkami fungovaly už desítky let. Byly velké, mohutné a jejich design neměl v moderní době zastoupení.

Hodinky mu dal strýc, který se ještě mnoho let před válkou vydal do světa. Žil nespoutaným bohémským životem, příležitostně pracoval na lodích, a z toho, co si vydělal, vždycky dokázal vytěžit co nejvíc. Třeba i v Casablance. Nebo v Hamburku. Několik měsíců se toulal po Marseille, kde prospal celý den, zatímco po nocích se věnoval hraní na klavír v různých podnicích.

Usadil se však nakonec v Austrálii, a když odtud po letech poprvé vycestoval, zamířil do Manilly a pak do Singapuru. Kdesi v těchto končinách hodinky koupil. Později zapomněl, kde přesně to bylo, pamatoval si však, že vyšly mnohem levněji než v Austrálii.

Za svůj život se vrátil do rodné země ještě dvakrát. Jednou těsně poté, co absolvoval dobrodružnou výpravu Transibiřskou magistrálou, která ho málem stála život. Zesláblý a vyhladovělý si za poslední peníze vzal taxi z Prahy do Plzně a vyčerpaně si lehl na práh bytu svého synovce, kde ho našli až po pár hodinách a několik dní se ho pak snažili dát dohromady.

Na začátku 90. let se domů vrátil naposledy. Jak se na letišti loučil se synovcem a jeho synem, sundal si hodinky z levé ruky a vložil je jednomu z nich do dlaně. Svůj počin nijak neokomentoval. Rozloučil se běžnými zdvořilostními větami.

Synovec ale od svých dětí dostal k Vánocům hodinky nové. Ty staré, darované uložil do šuplíku, kde zůstaly několik roků nedotčené. Vzpomněl si na ně až po velmi dlouhé době. Hodinky však zatím přestaly pracovat, jak mají, a tak začal obíhat plzeňská hodinářství a hledat někoho, kdo by porozuměl starému a kvalitnímu přístroji. Téměř nikde si nevěděli rady.

Jednoho dne narazil v zapadlém hodinářství na přítele z mladých let. Ten mu tvrdil, že zná člověka, který by hodinky dokázal zase přivést k životu, a tak na ně synovec čekal téměř čtyři měsíce. Šlapaly jako nové a on si je hrdě nasadil na ruku.

O mnoho let později pověděl na začátku července svému synovi, aby si je vzal. Na synův nechápavý výraz reagoval vyjádřením, že už tady moc dlouho nebude, jako kdyby se tak po tom nekončícím trápení s nemohoucí manželkou sám od sebe rozhodl. Ironie, že ji nakonec nepřežil.

„Nemůžu si je vzít, protože tady budeš ještě spoustu let, táto.“

Před koncem července se hodinky ztratily. Možná je ukradl někdo ze sousedů, kteří se dostali do jeho bytu, když ho odváželi do nemocnice, možná je někdo vzal až tam. Třeba to bylo předtím, než nadobro odešel, třeba až potom. Kdo ví. Odcházel však úplně sám a neměl už u sebe ani ty hloupé hodinky.

S tou myšlenkou, že za ním půjdu, jsem si jen pohrávala, ale v jeho posledních dnech jsem to nakonec neudělala. Snad mi to tam nahoře dokáže odpustit.

Dědovi.

Autorkou povídky je Helena Žáková

Líbila se Vám povídka? Novinka Hvězdná noc nad Rhonou vychází 30. dubna!

A pokud se nemůžete dočkat, můj třetí román S kapkou medu objednávejte v: