Povídka na březen: (Ne)povídka o Kubě

Další ze série (ne)povídek, ale… Prostě jsem se z toho potřebovala vypsat. A jak vždycky říkám, lepší je psát to, co cítíte, že musí vzniknout, než to, co jste si stanovili.

Moc bych chtěla o Kubě něco napsat, ale tentokrát nenacházím slov. A ne, není to jen řečnický obrat.

Pro mě to byl teprve druhý středoamerický zážitek a jednalo se o největší kulturní šok v mém životě. Šok vám může způsobit i Egypt nebo Tunis, v některých částech i Turecko, jiným způsobem vás zase převeze Omán a další arabské země, šok je třeba i taková Neapol…

Kuba nemá atmosféru střední a jižní Ameriky, jakou jsem cítila třeba v Dominikánské republice. Hispaniola je hned vedle, a přece jde o úplně jiný svět. A Santo Domingo je alespoň Latinská Amerika, kterou i s tou bídou trochu znáte z filmů. Navzdory tomu, že lidé žijí ve slumech, v chatrčích, na hrozných místech, je v Dominikáně alespoň nějaká síť silnic, narazíte na parkoviště s obchoďáčkem, Zaru, kvalitní boty dovezené z Brazílie, Coca Colu, ušmudlané restaurace na náměstí a tak dále a tak dále… Oproti Kubě se mi zdála nebezpečná. Lidé jsou agresivnější a v práci se jim moc pracovat nechce. Sama bych se v Santo Domingu nevydala ani za roh. Zároveň tu však panuje takový ten pohodový karibský vibe. Na palmových plážích jako z časopisu hraje bachata, cítíte, že je tu taková nějaká volnost…

A pak je tu Kuba… Můžete čekat bídu banánové republiky a můžete čekat bídu komunistické země, ale když to spojíte, máte prostě Kubu.

„A půjčili jste si auto?“ Oblíbená otázka mého okolí tady asi není na místě… Není benzín a skoro nejsou auta. Lidi prostě autem nejezdí. Nejezdí většinou ani autobusem. Nepůjčíte si auto, a i kdyby se vám to nějak podařilo, nedostanete do něj benzín. Nejsou tu benzínky a už vůbec ne půjčovny. Zásobují se jen turistické autobusy, ale pokud přiletíte sólo a myslíte si, že se někam dostanete, tak jste na omylu. Můžete se svézt jedním z těch stylových amerických veteránů, ale bez opory v českém a kubánském průvodci vás oškubou tak, že zaplatíte víc než za celou letenku s ubytováním dohromady, pokud se chcete reálně někam dostat.

Lidé mají koně a povozy. Což je skoro jediné, co jezdí po „dálnici“ spojující Santa Claru s Havanou. Chodí se po ní pěšky a na asfaltu se suší rýže. Její stav nelze popsat. Máte-li pocit, že jste někdy jeli po něčem, co drncá, zkuste si tohle. Vlak tu někdy jezdil… Prý občas jezdí, ale nikdo neví kdy.

Když si zapomenete pastu na zuby, tak si jí prostě nekoupíte. Na Kubě nejsou obchody. A když říkám, že tu nejsou obchody, tak tu nejsou obchody. Supermarkety, markety ani ubohé stánky. Na výletě vás zavedou do jednoho solidního státního obchůdku v Remediosu nebo Havaně, kde si svítíte na doutníky a rum mobilem, protože nejde proud. V jednom Duty Free na letišti jsou vymetené regály.

Nenajdete tady skoro žádné bary a restaurace, a v těch několika státních, které se udržují pro turisty, mají spolehlivě jen rum, ve slavných Hemingwayových podnicích také daiquiri a mojito. Nedáte si kávu, protože nejde elektřina. Na záchodech mimo hotel to musíte zvládnout po tmě, bez splachování (tím pádem je záchod jaksi plný za několik dní) a toaleťáku, a pokud vám toaleťák přidělí, uškubnou vám opravdu jen kousek.

V pětihvězdičkovém hotelu se na pokoji umyjete a užijete si klasických resortových služeb, ale uberte hvězdičku nebo hvězdičky. Dobře se najíte chutného jídla, i když příloha bude vždycky rýže. Bez hotelového jídla ale vážně nejezděte, protože jídlo a pití není kde koupit, i kdybyste stokrát chtěly. Ve třech hvězdách už to s vodou taková jistota není.

Tou největší bombou je Havana. Nádherná Havana… Tedy jen ten, kdo se umí dívat, uvidí nádhernou Havanu, protože nádherná Havana mizí před očima, jako kdyby sem spadla právě ta bomba. Její lesk je pryč. Stará Havana a promenáda Malecón s krásnými zdobenými neoklasicistními a secesními domy se rozpadá, ale zase… Nerozpadá se tak, jak se rozpadají různá místa v jižní Evropě. Tohle už se nedá zachránit.

Zvednete oči a vidíte krásné zdobení, sklopíte je a očekáváte něco… evropštějšího. Jenže přímo na ulici jsou zubožení lidé, žebráci, respektive žebrácké gangy, odpadky a stará ruská auta.

„Nová Havana“ vypadá zdálky krásně, tedy alespoň její silueta, ale i tady už všechno vzal čas. Parky se vzácnými stromy nahradila komunistická betonová prostranství. I obrovské rezidenční vily už to mají za sebou a září mezi nimi snad jen ambasáda KLDR.

Bary a restaurace můžete spočítat na prstech jedné ruky, a to včetně Floridity a Bodeguity, které mají neuvěřitelnou atmosféru, a včetně restaurace hotelu Santa Isabel, kde byl ubytovaný Jack Nicholson nebo Sting a kam dnes vodí turisty na obyčejný levný oběd v rámci organizovaných výletů.

Havana po setmění není tím, co si představujete. Bez elektřiny a vody není hudba, tanec, salsa… I tohle je pryč. Ulice se večer vyprázdní. Padne tma a je klid. Žhavé havanské noci jsou jen vzpomínkou.

Na ostrůvku Santa Maria jsem našla asi nejkrásnější pláž, jakou jsem kdy viděla, a na Ostrově čarodějnic tu nejčistší mořskou vodu, v jaké jsem se kdy koupala… Tady salsa zněla pořád. Pro turisty.

O Kubáncích nevím, co si myslet. Rozhodně jsou jiní než Dominikánci. Žertují a chápou vás. Umějí být hodní a milí, pokorní, skromní a dokážou ze sebe vydat maximum. Jen opravdu netušíte, jestli jsou vůbec za dýška a dárky, které jim turisti dávají, vděční nebo jestli si také myslí, že v Evropě a Kanadě peníze rostou na stromech. Určitě však mezi nimi najdete spoustu vděčných a hlavně pracovitých lidí. A každý vám řekne (a sami to i poznáte), že je lepší dát čokoládu nebo peníze zaměstnancům v hotelu než organizovaným žebrákům v Havaně, kteří předají zboží šéfovi gangu a ten ho prodá na černý trh.

A ne, věci jako žvýkačky, čokoláda, šampóny tady opravdu nemáte kde koupit. Lidé fasují jídlo oproti potravinovým lístkům. Nazývají to ekonomickou krizí, ale je to komunistická krize, ze které není cesty ven.

Myslím, že Kuba se dostala na místo, ze kterého není návratu. Něco je mi na té ztracené zemi milé. Našla jsem tu cosi, co jsem objevila ve velmi nepatrném množství i v kyperské Varoshe.

Autorkou je Helena Žáková

Líbila se Vám povídka? Novinka Hvězdná noc nad Rhonou vychází 30. dubna!

A pokud se nemůžete dočkat, můj třetí román S kapkou medu objednávejte v: