Povídka na duben: Pravý James
Už je to rok, co jsem zahájila každoměsíční zveřejňování povídek! Takže tu máme další duben… Zrecyklovala jsem trošku starší povídku. Pokud jste četli román Kdo zastaví déšť, víte, kdo je knižní James 🙂 No… Tahle povídka je o pravém Jamesovi.
„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem s úsměvem v okamžiku, kdy poprvé nastalo rozpačité ticho. Schovávala jsem si tohle eso v rukávu právě pro podobný případ. Neměla jsem v úmyslu ho tasit zbytečně brzy, ovšem teď se to hodilo. Vytáhla jsem zpod židle pánskou dárkovou taštičku a položila ji na stůl.
„Cože? Ale já ti nic nepřinesl,“ zděsil se. Vypadal rozrušeně. Pamatovala jsem si ho jinak. Pamatovala jsem si ho jako naprosto nezničitelného člověka. S ohledem na tuhle podivnou představu jsem ho nejspíš v příběhu popsala. Teď působil nezvykle zničitelně. Připadal mi mladší a méně sebejistý než před dvěma lety. I já se tak nic cítila. Posledních pár měsíců se mi každý snažil namluvit, že je čas dospět, převzít zodpovědnost a koneckonců nějak celkově zestárnout. S každou vteřinou, co jsem trávila v jeho společnosti, jsem však mládla.
„Neblázni! Pro mě je to mimořádný okamžik,“ mírnila jsem ho. „Vím, že moc nečteš. Pamatuju si to, jenomže dneska mi přišel velký balík plný čerstvých výtisků, a ty jsi první, koho vidím, co jsem ho doma rozbalila.“ Zvědavě sáhl po tašce a vytáhl z ní tlustou knihu, která voněla novotou. „Nemusíš ji číst, nemusíš ji třeba ani otevřít, nemusíš si ji tam brát s sebou, prostě jsem jenom chtěla, abys jednu měl. Nehledě na to, co s ní provedeš.“
„Ale vždyť je na ní natištěné tvoje jméno,“ vyhrkl překvapeně a prolistoval pár stránek. „A tady vevnitř je věnování… pro mě.“ Byl trochu zmatený, ale potěšený. „Takže musím být první, komu ji dáváš. Zrovna já. Proč zrovna já?“
Pokrčila jsem rameny, ale nestačila odpovědět. Když se objevil číšník, pocítila jsem úlevu. „Protože jsi tak trochu on,“ řekla bych. „Ne úplně. Jenom maličko. Ale jsi v něm. Nebo je on v tobě.“
Nebyl hlavním hrdinou mé knihy na celých sto procent, možná ani na padesát procent, ale to, že jsem ji začala psát poté, co odjel pryč, bych za náhodu určitě nepovažovala. Můj hrdina, James, měl jiné povahové rysy, dokonce i jeho vzhled jsem si přetvořila k obrazu svému. Ve své hlavě jsem ho dovedla k dokonalosti, a to ani nemluvím o samotném příběhu, který s naším skutečným životem neměl absolutně nic společného. A přece. Jak jsem se na něj po dvou letech dívala, vybavilo se mi, kde jsem to vlastně přišla na zelené oči, srdcovitý obličej a tu osudnou nezničitelnost. Udělala jsem z něj vojáka, protože mi jako voják připadal, ovšem teď jsem se na něj dívala jako na mladého kluka, který nebyl ani zdaleka tak neohrožený, jak jsem si kdysi myslela.
Bylo to zvláštní. Jako kdyby se přede mnou zhmotnil můj vlastní hrdina. A co víc. Díval se na mě podobně jako na moji vlastní hrdinku.
Objednala jsem si kávu, on horkou čokoládu. Pobavilo mě to, protože si ji poručil i posledně a já se pozastavovala nad tím, jak takový obrovský svalnatý chlap lžičkou vyjídá hustou horkou čokoládu a náramně si při tom pochutnává.
Capuccino jsem rozlila po deseti minutách společné konverzace, naštěstí šlo mimo naše oblečení. Právě tehdy jsem si uvědomila, že ani já nejsem tak přirozená a uvolněná, jak bych chtěla, a že si možná oba připadáme jako na prvním rande s vysněným člověkem. Nebylo to první rande. Vlastně to nebylo rande.
Svým způsobem mi to připadalo povrchní. Otázka, odpověď, pár vteřin trapného ticha, hloubání nad dalším tématem hovoru, další otázka, příliš krátká odpověď… Mluvila jsem víc, vyprávěla a hlídala se, abych seděla narovnaná. A když se konečně rozmluvil i on, sotva jsem poslouchala, protože se čím dál tím víc stával Jamesem a jeho oči byly zelenější a obličej srdcovitější, jen tu nezničitelnost jsem v něm nějak nedokázala najít. Byla jsem to já, kdo ho uváděl do rozpaků? Vždyť i on mě znervózňoval. Muselo to být pro oba stejné.
Dvě hodiny existoval jen on. Na dvě hodiny jsem zapomněla na všechno, co se kolem nás děje, na běžné starosti, na to, co mě čeká, až tuhle bezpečnou zónu opustím, na to, že zase odjede na druhou stranu zeměkoule. Nesnášela jsem být tou, která zůstává doma. On to nesnášel taky, a proto si vybral tenhle život. Bylo osvobozující mluvit s někým, kdo je starší než já, a přitom neřeší svatbu, hypotéku, společné bydlení, děti… Proč se jen všichni kolem mě rozhodli dobrovolně zestárnou, zatímco on, který to tak nechtěl, byl pryč?
„Někdy mám pocit, že je mi pořád osmnáct,“ svěřil se mi v průběhu večera. Jak moc jsem mu to věřila a jak moc jsem ten pocit chápala.
Rozhodla jsem se, že už si to nenechám namluvit. Nikdo mi nebude tvrdit, že jsem teď starší, dospělejší, rozumnější. Lidi jako on a já nikdy nepůjdou s davem. Nikdy nebudou chtít zestárnout.
Odešla jsem na toalety a zírala na sebe do zrcadla. Mládla jsem. Byla jsem mladá, ale mládla jsem ještě víc. Snad nám oběma ten večer bylo osmnáct. Uvažovala jsem, jestli by se v mé knize našel, pokud by si ji přečetl…
„Co máš dnes večer ještě v plánu?“ zeptal se s nadějí v očích.
Část mého já se nechala spořádaně doprovodit na zastávku, políbila ho na obě tváře, stoupla si na konec tramvaje a teskně zírala na jeho postavu mířící na opačnou stranu ulice, dokud nezahnul za roh a nezmizel na dva nebo tři další roky.
V jiné realitě jsem na jeho otázku odpověděla mnohem podmanivěji: „Nic moc. Budu sama doma.“ V jiné realitě jsem ho vzala s sebou do tramvaje, mlčky vedle něj kráčela až k bytovce a pozvala ho dál.
Autorkou povídky je Helena Žáková
Kdo je knižní James? Je hlavním hrdinou knihy Kdo zastaví déšť. Pokud se vám líbila povídka, třeba se do knižního Jamese taky zamilujete.
Román odehrávající se na přelomu 60. a 70. let střídavě na Kypru a v Anglii vypráví příběh britského vojáka Jamese a československé emigrantky Emy, kteří se každé léto setkávají na fascinujícím středomořském ostrově, zatímco během roku mezi sebou udržují kontakt prostřednictvím dopisů. Nejen jejich osud je nakonec ovlivněn tureckou okupací Kypru.