Malířka Tereza Maříková: Ve francouzských vesničkách čekám na správné stíny i několik hodin

Malovala a kreslila už v raném dětství. V té době se zároveň začala objevovat její slabost pro Francii. Dnes své dvě velké vášně propojuje v jednu – její obrazy jsou často inspirované malebnými místy, která ve Francii navštívila. Malířka Tereza Maříková v rozhovoru otevírá svůj umělecký svět.

Naučila se francouzsky a do své oblíbené destinace cestuje i sama. Nebojí se ani velkoplošných maleb na stěny. Nyní se její malba nachází třeba i v univerzitní knihovně města Nice. Tereza maluje pro sebe i na zakázku, ale vždy chce zůstat sama sebou a zachovat si svůj vlastní styl. „Malířství považuji za způsob projevu své vnitřní autenticity, ne jako naučený styl, který od někoho můžu přebrat,“ říká Terka v rozhovoru. „V mých malbách a mém stylu je otisk mé osobnosti, v malbách jiných malířů zase té jejich. Nechtěla bych malovat jako oni, nebyla bych to pak já.“

Terko, kdy přesně jsi začala malovat a co tě k tomu motivovalo?

Myslím, že jsem s nějakou formou malování či kreslení začala, sotva jsem udržela v ruce štětec a tužku, motivací nejspíš byla lehkost, s jakou mi to šlo a podpora rodiny, která ve mně kreativitu nechala rozvinout. Asi ve třinácti letech jsem dostala svůj první malířský stojan a olejové barvy.

Do velkoplošných maleb na stěny jsem se pustila až někdy v osmnácti, když jsem po pár pivech z legrace kamarádovi na zeď starými temperami namalovala dvoumetrovou malbu podle malé předlohy z obalu CD. Zjistila jsem, jak snadné to pro mě je.

Na tvých sociálních sítích jsou hodně vidět malby s motivy městeček, vesnic, ulic, moře… Dost často taková středomořská idylka. Co vlastně nejraději maluješ? Co tě inspiruje?

Ano, když si mohu vybrat, nejraději maluji obrazy zachycující atmosféru provensálského venkova a přístavních městeček Azurového pobřeží.

A jak ses k této tématice dostala?

Od dětství jsem milovala francouzské filmy. Dvakrát jsme s rodinou vyrazili na dovolenou do Saint Tropez. To už jsem začínala malovat podle našich fotek z dovolené i z internetu a snila jsem o těch krásných místech. Zlomový pak byl můj výlet do Provence v roce 2018, kde jsem došla k nějakému vnitřnímu rozhodnutí, že se naučím francouzsky a budu do Francie jezdit úplně sama. Tento sen jsem si opravdu splnila, což samozřejmě vyžadovalo velké úsilí, vůli a odvahu. A pomalu začala celkem spontánně vznikat série obrazů malovaných podle fotek z mých cest po Francii, kterou jsem stihla navštívit již více než třicetkrát.

Je ve Francii nějaké konkrétní město nebo region, kde bys toužila strávit několik týdnů a věnovat se jen malbě?

Určitě by to byl právě francouzský region Provence a Azurové pobřeží, konkrétních míst je tolik, že opravdu nevím, jaké konkrétní bych si vybrala. Hodně času trávím v Marseille, to má ale do malebné romantiky velmi daleko, na malbu bych volila spíš poklidný venkov departmentu Vaucluse a oblasti Azurového pobřeží v okolí Saint Tropez a Nice, tam se vracím nejraději.

Setkala ses někdy s tím, že by tě tvé okolí od umění odrazovalo?

Od umění mě asi nikdo neodrazoval, ale slýchám samozřejmě pochybnosti o možnostech uměním se uživit, s čímž ovšem zatím musím nerada souhlasit.

Zažilas kritiku? A jak se s ní případně srovnáváš?

Určitě ano, nikdy se člověk nezavděčí každému. Dříve mě kritika velmi zraňovala a bylo těžké se s ní vyrovnat z důvodu nedostatečně vyhraněné vlastní malířské i osobnostní identity – nebo jak to nazvat. Od chvíle, kdy jsem jako člověk i jako malíř více „sama sebou“, kritiku zvládám mnohem lépe.

Je něco, co je pro všechny tvé výtvory stoprocentně charakteristické, něco, co tě odlišuje od ostatních malířů?

Pokud neplním nějaké speciální přání na objednávku, maluji zkrátka tak, jak je mi to přirozené, nesnažím se o žádné vědomé odlišení od ostatních malířů.

Pokud jde přímo o sérii cestovatelských obrazů z Francie, tak tam vidím typickou charakteristiku v tom, že na každém obraze je někde schovaný můj jednooký kocour Kryštof, který mě touto formou doprovází na cestách od doby, kdy odešel do kočičího ráje. Lidé se na výstavách často baví tím, že na obrazech schovanou kočku hledají.

Jaké techniky používáš a která z nich pro tebe byla největší výzvou?

Dříve jsem na plátno malovala olejem, pak jsem ale z praktických i finančních důvodů přešla na akrylové barvy. Dělám klasické malby. Asi žádnou zvláštní technikou. Největší výzvou jsou vždy velkoplošné malby na stěny. Čím větší plocha a složitější motiv, tím větší výzva. Navíc barvy na zeď se chovají zase úplně jinak než akryl nebo olej. Stále je co se učit.

Existuje nějaký motiv nebo technika, kterou by sis jednou ráda vyzkoušela, ale ještě ses k tomu nedostala?

Ráda bych si někdy vyzkoušela opravdu velikou – třeba fasádní – stěnu s nějakým náročným 3D motivem, ale zatím jsem nesehnala majitele podobné stěny, který by takovou malbu chtěl.

A je naopak něco, do čeho bys nikdy v životě nešla?

Moc mě neláká technika airbrush, obdivuji umělce, kteří to umí, ale sama bych se do toho nehrnula, je to tak odlišné od malby, že se radši chci držet svého „řemesla“, ve kterém jsem dobrá. A co se motivů týče, určitě bych nešla do něčeho, s čím vnitřně silně nesouhlasím. Třeba politický extremismus, násilí… Jinak se asi nebojím žádného motivu.

Tvoříš si přesné plány, co budeš například během následujících týdnů malovat a vyrábět, nebo spíš improvizuješ?

To velmi záleží na okolnostech. Pokud chystám výstavu, mám rozpočítáno, kolik obrazů musím za určitou dobu stihnout a dělám si plány. Když maluji na zakázku, taktéž musím plánovat a malovat i ve chvíli, kdy se mi nechce. Když ale nemám žádné podobné termíny a závazky, je to čistá improvizace, maluji, když na to mám chuť a inspiraci. A kvůli zatíženosti zmíněnými závazky si tyto volné chvíle o to více užívám.

Kde se ti nejlépe tvoří? Máš nějaké speciální místečko doma, maluješ přímo na cestách nebo například v přírodě?

Mám speciální místečko doma ve svém mikro bytě, kde kvůli prostorové tísni není příliš na výběr, kam se se stojanem usadit a podmínky k tvorbě nejsou moc ideální. Přímo na cestách nemaluji, některé obrazy tvořím i desítky hodin a ten čas raději věnuji putování po místech, která pak maluji z pořízených fotografií.

Často ve vesničkách strávím i několik hodin, abych vyčkala na správné slunce a stíny v uličkách, a pořídila tak nejlepší fotku pro svůj budoucí obraz. V přírodě jsem několikrát malovala, ale kromě výhod to má i své mínusy – v horku barvy příliš rychle schnou nebo se na mokré plátno lepí hmyz.

Navíc bydlím v centru velkoměsta a zatím jsem neměla moc motivací táhnout všechny malířské potřeby daleko do přírody. Kdybych ale měla zahradu, asi bych jí k malbě občas ráda využila.

A v jakou denní dobu se ti nejlépe tvoří? Dovedeš si představit, že bys třeba vstala brzo ráno a hned se pustila do práce, nebo jsi na tohle spíš noční sova?

Tak na to mám jednoznačnou odpověď – jsem noční sova. (smích)

Je pro tebe malování něco, co máš chuť dělat, když potřebuješ vypnout a zrelaxovat, nebo na to naopak musíš mít dostatek energie a být odpočatá?

Vlastně je pravda obojí. Když maluji pro sebe, je to pro mě relax a zcela u malby vypínám. Pokud však maluji na zakázku, potřebuji dostatek energie a odpočinku, protože mě tlačí čas, zodpovědnost a také téma malby, které bych si třeba sama vůbec nevybrala. Také vnímám potřebu vyplňovat čas mezi malbami podle předlohy nějakou automatickou relaxační malbou.

Jak moc souvisí tvoje práce „na plný úvazek“ s malováním?

Vůbec nijak, vystudovala jsem ekonomii a antropologii a pracuji v univerzitní knihovně.

Dovedeš si představit, že by ses někdy živila na plný úvazek přímo malováním?

Ano, to je můj dlouhodobý sen…

Věnuješ se ještě něčemu jinému obdobně kreativnímu?

V minulosti jsem se věnovala všem možným kreativním činnostem, to byla keramika, malba na sklo, háčkování, korálkové i provázkové náramky, výroba šperků, práce s hmotou fimo, krepové růže.. Se vším jsem ale přestala, když jsem našla to, co mě baví nejvíc. Teď už léta jen maluji. Ani tak nevím, co dřív.

Je nějaký malíř, který tě výrazně ovlivnil, ať už se jedná o současnou nebo historickou osobnost? Kdo je tvým vzorem?

Nemůžu říct, že bych měla konkrétní vzor, který bych se nějak pokoušela napodobovat, ale mám pár malířů, jejichž obraz bych si pověsila na zeď. Patří mezi ně německý malíř z 19. století Andreas Achenbach, který mě fascinuje svým dokonalým ztvárněním ponurých bouří na moři.

Zcela jiným stylem mě zaujal italský malíř Guido Borelli, který je mému stylu možná nejblíže. Svým roztomilým, romanticko realistickým stylem ztvárňuje zejména krásy italských vesniček, které jsou od „mých“ francouzských často prakticky k nerozeznání. A ze současných mladších umělců velmi obdivuji malby ukrajinské malířky Alexandry Velichko, která maluje pouze moře a je v tomto motivu opravdovou nepřekonatelnou mistryní.

Chtěla by ses s někým z nich setkat osobně? Jak by asi vypadal váš rozhovor a na co by ses v první řadě ptala?

Jsou to zajímaví lidé, tak proč ne, ale že bych měla seznam otázek týkajících se umění, to asi ne. Považuji malířství za způsob projevu své vnitřní autenticity, ne jako naučený styl, který od někoho můžu přebrat či se naučit. I proto jsem umění nikdy nestudovala.

Stejně jako nikdy nebudu fyzicky ani psychicky vypadat jako „oni“, nebudou takové ani moje malby. V mých malbách a mém stylu je otisk mé osobnosti, v malbách jiných malířů zase té jejich. Nechtěla bych malovat jako oni, nebyla bych to pak já. Obdivuji spoustu lidí, ale neznamená to, že bych chtěla žít jejich životy a malovat jejich obrazy. (úsměv)

Máš nějaký velký malířský sen?

Ano, můj největší sen je mít nástěnné malby a výstavy přímo ve Francii. Velikou nástěnnou malbu mám v lékařské univerzitní knihovně Médecin Pasteur v jihofrancouzském městě Nice, ve stejném městě jsem dostala nabídku vystavovat příští jaro své obrazy v kavárně Alliance Française de Nice. Zaujala je moje vášeň pro jejich nádherný region a obrazy s touto tématikou.

Takže se dá říci, že moje sny se postupně plní….

Autorkou článku je Helena Žáková

Líbil se vám rozhovor? Čtěte nový román Hvězdná noc nad Rhonou, jehož hlavní hrdinkou je také jedna umělecká duše!