Povídka na květen: Ukázka z románu Hvězdná noc nad Rhônou

Letní novinka Hvězdná noc nad Rhônou vyšla 30. dubna 2025. Nesmělá a nerozhodná Michelle se vydává do Provence. V malebném francouzském kraji se pod falešnou identitou sbližuje s příbuznými, které dosud nepoznala, a poznává první skutečné romantické okouzlení. Podaří se jí odhalit matčino tajemství? Místo povídky na květen jsem se rozhodla sdílet malou ukázku z románu – kousek úvodní kapitoly.

Vincent Van Gogh: „Normálnost je vydlážděná cesta: Je to pohodlné po ní chodit, ale nerostou na ní žádné květy.“

Jakmile jsem se zahleděla na pohlednici s napodobeninou jednoho z mých nejoblíbenějších obrazů, pocítila jsem silné vzrušení. Dokázalo mi rozbušit srdce a zahřát konečky prstů u nohou. Trvalo však jen chvilku. Jednalo se o bezprostřední reakci, kterou okamžitě vystřídal obvyklý smutek. Takhle to poslední dobou bylo vždycky, když jsem se dívala na hezké věci. V prvním okamžiku mi přinesly dokonalé potěšení. Hned vzápětí mě zamrzelo, že sama nic podobného nevytvářím. Kdykoliv jsem spatřila nádherné dílo, moje ruka se zachvěla touhou něco udělat. Cokoliv. Třeba alespoň vzít pastel do ruky. Namíchat barvy. Načrtnout pár tahů obyčejnou tužkou.

Něco udělat. Konečně něco udělat. Tolik jsem toužila něco udělat, ale většinu života jsem toho nebyla schopná, ačkoliv jsem teoreticky dělala spoustu věcí. Dělala jsem samozřejmě to, co se ode mě očekávalo. To, co se dělat musí. Chodila jsem do školy, poctivě se učila a pracovala. Pomáhala jsem svým blízkým a nikdy se neobracela zády k rodině a přátelům, protože mě od dětství sužoval strach, že mě opustí.

Přesto jsem měla většinu času pocit, že nic nedělám. Nic opravdového. Nic, co by mi přinášelo radost. Sotva jsem se pak ocitla tváří v tvář kráse, žárlila jsem na toho, kdo ji vytvořil. A tak jsem momentálně žárlila na Van Gogha.

Na pohlednici, kterou jsem držela v pravé ruce, byly jeho Kosatce. Viděla jsem je ve svém životě už mockrát. Všechny ty nadpozemské barvy, jichž jsem si nikdy předtím nevšimla, mě však uhodily do očí teprve dnes. Překvapilo mě to, vždyť pohlednice byla tak malá. Kolikrát jsem zkoumala Kosatce na obrazovce počítače? Tam bylo možné si obrázek mnohokrát zvětšit a prověřit každý tah! Přesto jsem vždycky vnímala pouze fialovou, moji nejoblíbenější barvu, a taky zelenou, která s fialovou kontrastovala překvapivě přirozeným způsobem.

Nyní mi připadaly květy kosatců na obrázku spíš modré než fialové a chvílemi se měnily v bílou nebo černou. Na stoncích přecházela zelená v tyrkysovou a žlutou, hlína hrála všemi možnými odstíny od oranžové přes okrovou až po hnědou.

Samotná malba mě zaujala natolik, že jsem pohlednici dosud vůbec neotočila a nepřečetla si, kdo je odesílatelem. S očima upřenýma na Van Goghovo dílo jsem mechanicky vyšplhala po schodech do posledního patra a odemkla si dveře. Zůstala jsem stát uprostřed chladné místnosti oblečená do krémového kabátu, a než jsem se odhodlala podívat na druhou stranu kartičky, uběhlo pěkných pár minut.

Ačkoliv jsem věděla, že neexistuje nikdo, kdo by mi na tuto adresu poslal pohled s Van Goghovým obrazem, zachvátilo mě zklamání tak velké, že bych se nejraději rozplakala jako malá holka.  Nejenže nebyl adresovaný mně. Nebyl adresovaný nikomu, koho bych znala.

Krátký vzkaz někdo napsal řečí, které jsem nerozuměla – navzdory tomu, že se jednalo rodný jazyk mojí matky. Maminka doma francouzsky nemluvila. Chovala se, jako kdyby minulost neexistovala. Třicet let nepromluvila s vlastními rodiči ani sestrami a já nikdy nepochopila proč. Její odchod z rodné Provence byl zahalen tajemstvím, které jsme se sourozenci nedokázali rozlousknout.

Adresátem uvedeným na pohledu byl nějaký Vicente Tavares. Jméno neznělo francouzsky ani anglicky.

V jakém jazyce se Vicente píše zrovna takhle? A kdo vlastně v dnešní době posílá pohledy?

Poslat Vicentovi zmenšeninu obrazu od Vincenta Van Gogha mi ale přišlo milé.

Zapojila jsem do zdi přímotop, posadila se na pohovku a zamyslela se. Pokud se jednalo o obyčejný pohled, nemohlo v něm být nic důležitého.

Vždycky jsem měla tendenci uvažovat až příliš dlouho. Čím banálnější problém se přede mnou objevil, tím větší pozornost jsem mu věnovala. Pokaždé jsem pečlivě hodnotila všechna pro a proti. Tolik jsem se bála, abych někomu neublížila. Snažila jsem se vcítit do všech zúčastněných, sepisovala si seznamy pozitiv a negativ a své námitky a odpovědi donekonečna přehodnocovala dřív, než jsem je vůbec vypustila z pusty. Pokaždé jsem zjišťovala, že já sama většinou naproti tomu nikoho nezajímám.

A tak jsem zase jednou seděla uprostřed studeného bytu nad naprostou hloupostí a snažila se přijít na to, jaký by měl být můj následující krok. Přitom jsem potřebovala zapnout počítač a začít pracovat. Neměla jsem ve zvyku odkládat úkoly kvůli nesmyslům. Jistě, jejich plnění mi sice trvalo dlouho, a pokud jsem usedla k práci, celou věčnost jsem hloubala nad tím, jak a čím vůbec začít, nicméně nikdy jsem neotálela schválně. Své rozjímání jsem brala jako součást samotného výkonu.

Došlo mi, že venku se začíná šeřit.

Co to se mnou jenom je? Proč jsem strávila více než hodinu sezením na gauči a civěním na Van Goghovy Kosatce místo toho, abych činila něco produktivního?

Natáhla jsem se pro batůžek, vylovila mobil a zavolala Adamovi.

„Michelle,“ oslovil mě překvapeně, „už jsi u mě?“

„Ano,“ hlesla jsem.

„Fajn. Dobře že voláš. Moc mě to mrzí, ale trochu se opozdím.“

„To nevadí,“ řekla jsem nepřítomně. Takhle jsem reagovala vždycky. Nahlas jsem si nestěžovala, uvnitř jsem však pokaždé křičela. „Znáš někoho jménem Vicente Tavares?“ vypadlo ze mě.

Adam se zarazil. Moje neobvyklá horlivost ho překvapila. „Ne. Kdo by to měl být?“

„Jeho pošta ti – totiž nám – skončila ve schránce.“

„Nikdo takový v domě nebydlí,“ namítl. „Vicente Tavares? Kdo se takhle jmenuje? Nějaký Španěl nebo co?“

„Já nevím. Jde jenom o pohled. Moc pěkný pohled. Jsou na něm Van Goghovy Kosatce.“

Pár vteřin bylo na druhé straně ticho. „A proč vůbec vybíráš schránku?“

„Dal jsi mi přece klíče úplně od všeho,“ pravila jsem opatrně. „Myslela jsem, že-“

„Musím běžet,“ přerušil mě Adam. „Prostě tu věc vyhoď.“

Když zavěsil, cítila jsem se ještě zmateněji než předtím. A pak jsem učinila důležité rozhodnutí. Jakmile se ukázalo, že Adam považuje nějaké mé trápení za stupidní, tím spíš jsem dostala chuť věnovat mu pozornost.

Nebylo jasné, proč si ke mně Kosatce našly cestu. Nechtěla jsem vědět, co znamená francouzský text na pohlednici nebo co je zač ta Nicole, která se pod něj podepsala. O tohle vůbec nešlo. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem četla Nicolino jméno, styděla jsem se, jako kdybych narušovala něčí soukromí. Tušila jsem však, že ať už byl Vicente Tavares kdokoliv, měl tento vzkaz obdržet.

Představila jsem si Vicenta a Nicole jako dva staré lidi, kteří se poznali před desítkami let na nějaké karibské plavbě a zůstali v kontaktu…

Tahle myšlenka mě hezky rychle zase pustila, ulici uvedenou na pohlednici jsem totiž zadala do navigace. Ukázalo se, že se nachází v blízkosti univerzity. Překvapivé zjištění mě přinutilo napsat adresátovo jméno do vyhledávače a k mému velkému údivu na mě vyskočil instagramový profil Vicenta Tavarese, na kterém byla spousta fotek pořízených v okolí University of Edinburgh. V okolí univerzity nemohlo žít příliš lidí s takovým jménem, takže to musel být on…

Anotace románu

Zakřiknutá studentka Michelle objeví v poštovní schránce tajemnou pohlednici s motivem van Goghova obrazu. Vzkaz však není určený jí, nýbrž neznámému mladíkovi. Než se s ním hrdinka stačí setkat, chlapec zmizí beze stopy. Když si umělecky založená Michelle uvědomí, že má nezvěstný hoch vazby na její rodinu, vydává se do Provence, kouzelného francouzského kraje, ze kterého pochází její matka.

Dívka, která je ke své nelibosti nucena sdílet byt v Saint Rémy de Provence se třemi kluky, začne pracovat v hotelu své tety pod falešným jménem a pátrat po nejasné minulosti vlastní rodiny. Proč maminka na své příbuzné zanevřela? Podaří se Michelle odhalit dávno pohřbená tajemství?

Hvězdnou noc nad Rhonou objednávejte třeba v:

Luxor

Knihy Dobrovský

Naše vojsko

Martinus