Povídka na březen: Mistral

Další povídka ze sbírky Povídky cestami políbené. Tentokrát vás zavede do kouzelné francouzské Provence… A jedná se o malou ochutnávku toho, co se chystá letos před Vánoci.

Výhled na okrové domy, které lemovaly křivolakou ulici kroutící se až nahoru ke kostelu, hyzdil snad jen oblak dýmu vycházející z hořících cigaret. Bez cigarety a zapalovače by návštěvníci roussillonských kaváren ke stolu v žádném případě nezasedli. Výjimku tvořili snad jen cyklisti. Sportovci v legínách a s vyholenými lýtky projíždějící Roussillonem mě však ani v nejmenším nezajímali.

To odpoledne jsem odpočívala před tetinou kavárnou se sklenkou červeného vína, knihou v jedné ruce a zapálenou cigaretou v té druhé, jak jsem to odkoukala od sebevědomých Francouzek. Nehty, nalakované červenou barvou, mi ladily s výraznou rtěnkou. Na očích jsem měla naražené velké tmavé brýle. Stylizovat se do odměřené Francouzky, oblečené do černých, obtažených šatů, jako by se stalo mým novým a zároveň jediným životním posláním. Takové chování perfektně odráželo mou zádumčivou, odevzdanou a depresivní náladu.

Někdo, už si tak docela nepamatuji, kdo to vlastně byl, mi jednou řekl, že Francouzi mají mnohem delší pracovní dobu než Němci, ale že během ní stihnou nadělat podstatně méně práce. U nás doma bylo naprosto běžné, že venkovští chlapíci v pravé poledne lezli po střechách a sváželi kolečka plná posekané trávy na kompost. Ženské, klidně i staré babky, okopávaly záhony a vytrhávaly plevel. Tady jsem za celý boží den neviděla na rozsáhlých pozemcích kolem domů ani živáčka. Kamenné domky se náramně vyjímaly uprostřed malebné krajiny, kterou tvořily cypřiše, olivové háje, vinice a levandulová pole. Kámen samozřejmě není nutné nahazovat, to je jasné, ale v jižní Francii evidentně není nutné ani uklízet binec na dvorku. Kdykoliv jsem nahlédla do neudržované zahrady nějakého provensálského domku, zjistila jsem, že francouzské domy se zkrátka postaví a stojí, a Francouzi pak prostě čekají, až jim jednoho krásného dne spadnou na hlavu. Brzy jsem si uvědomila, že v Provence se žije pomalu. Ti, kteří by u nás na vsi vyměňovali tašky na střeše nebo zalévali zahrádky, se stahovali do restaurací. Polovinu dne věnovali jídlu a tu druhou klábosení s přáteli a známými.

Každou minutu mou hlavu zahlcovaly otázky typu co jsem si vlastně myslela, že v Provence najdu nebo co tu vůbec dělám. Jak se blížily mé čtyřiadvacáté narozeniny, můj život se začínal hroutit. Mnoho lidí mělo pocit, že potřebuji změnu. Všichni mysleli, že bych měla odjet pryč a prožít konečně něco báječného. Nejen rodiče se pro to nadchli, dokonce i já předpokládala, že je to úžasný nápad, jenomže problém spočíval v tom, že Francie nebyla taková, jakou jsem si ji představovala. Domnívala jsem se, že za mnou budou pálit stovky nádherných tmavookých Francouzů, že se budu seznamovat s lidmi a povídat si s nimi, že se mě budou vyptávat na to, odkud jsem a kde jsem se tu vlastně vzala.

„Vando, to víš, musíš se snažit,“ řekla mi teta, když jsem jí o tom vyprávěla. Chtěla mi naznačit, že bych se měla naučit francouzsky. Teta nebyla vlastně o nic lepší než její sousedé. Chovala se stejně jako místní. Emigrovala někdy před devětaosmdesátým rokem sem na jih a za ta léta v Provence pochytila francouzské způsoby. Ani ona si mě moc nevšímala. Nevadilo jí, že u ní bydlím, právě naopak, vždyť mě k sobě zvala každičké léto, nicméně s mým příjezdem se v jejím životě vůbec nic nezměnilo. Já to samozřejmě chápala a vlastně mi to tak i vyhovovalo, jen jsem doufala, že mi ukáže moře a pár hezkých obchodů. Tetu moje přítomnost doopravdy nikterak nevzrušovala. Ji, strejdu ani žádného jiného Francouze.

Všichni připomínali nezávislé a odměřené kočky. Žili sami pro sebe. Jestliže jsem vkročila do nějakého obchodu, prodavačky nejprve v klidu dopověděly zdlouhavou historku svým kamarádkám a teprve potom pozdravily. Samozřejmě neznaly jinou řeč než francouzštinu. Zkoušet to anglicky nebo nedejbůh německy nemělo smysl. To už jsem mohla rovnou spustit třeba tatarsky. V přízemí každého starého domu se nacházel dokonale vyšperkovaný krámek s marseillskými mýdly, levandulovými pytlíčky, magnety, pečlivě vyšitými ručníky a utěrkami a dalšími luxusními suvenýry, na každém kroku jsem narážela na restaurace a kavárny, ale přestože bylo v městečku Roussillon všechno přizpůsobené turistům, kterými se to tady jen hemžilo, jednu vadu místní turistická atmosféra přece měla. Samotní Francouzi se totiž ne a ne přizpůsobit. Turisti je prostě nezajímali, obzvlášť ti, co neumí jejich řeč. Pokud si chtěl takový natěšený turista dopřát víno nebo palačinku v kavárně, kterou teta se strýčkem provozovali v přízemí starého domu, musel křivolakými uličkami vystoupat až ke kostelu v historickém jádru. Roussillon ležel na úpatí kopce a poskytoval nádherný výhled na provensálskou krajinu. Ne náhodou býval častou zastávkou profesionálních i rekreačních cyklistů. Nedaleko se totiž jezdil úsek Tour de France.

A právě to se mi stalo osudným. Cyklisti a náhlá průtrž mračen. Věřila jsem, že Provence je místem nikdy nekončícího slunečního svitu, azurově modré oblohy a teplého vzduchu. Jak jsem si ve své melancholii užívala sobotní odpoledne, ledový mistral, který mi z ničeho nic začal hvízdat kolem uší, mě překvapil víc než teplé dešťové kapky doprovázející ten protivný vítr ženoucí se nížinou kolem řeky Rhôny.

Uhasila jsem svou cigaretu, popadla sklenici vína a rozečtenou, napůl promáčenou knihu, abych se co nejrychleji ukryla uvnitř útulné kavárny a stihla si zabrat svůj oblíbený stůl u okna. Sotvaže jsem se uvelebila na židli, vyrušila mě skupinka návštěvníků, kteří za hlasitého smíchu vstupovali do kavárny a ještě hlasitěji se usazovali k dlouhému stolu. Při pohledu na posledního z nich mnou projelo tisíc ostrých nožů. Byl štíhlý, měl krátké černé vlasy a tmavě bronzovou pleť. Krásné, tmavohnědé oči, lemované dlouhými řasami cudně klopil k zemi, jako by se snad za něco styděl. Mohlo se jednat o nádherného Francouze jako vystřiženého z dívčího románu, ale já dobře věděla, že není Francouz.

Pravděpodobnost, že ho potkám zrovna v Roussillonu, byla asi tak jedna ku miliónu. Všiml si mě téměř okamžitě. Přísahala bych, že se dokonce i mírně usmál. Myslel ovšem, že jsem někdo docela jiný. Vůbec mě nepoznal a já mu to vlastně ani neměla za zlé. Naposledy jsem ho viděla, když mi bylo osmnáct, a od té doby jsem se změnila k nepoznání. Mé dlouhé vlasy dřív bývaly lesklé a mívaly zdravou, kaštanově hnědou barvu, jenže během posledních několika let výrazně prořídly. Kdysi plné tváře ztratily svůj svěží broskvový nádech a propadly se natolik, že můj obličej vypadal jako lebka potažená kůží, lebka, ze které
vystupovaly dvě nepřirozeně velké, zakalené oči. Šedozelený lesk dávno zmizel. Proměnily se ve dvě zarudlé studánky, obtažené silnou černou linkou a kouřovými stíny, kterými jsem se snažila zakamuflovat svou únavu.

„Nepozná mě,“ pomyslela jsem si. „Kdybych neměla červeně namalované rty a tváře zvýrazněné růžovým zdravíčkem, vůbec by si mě nevšiml.“

Začetla jsem se do knihy a zapomněla na něj.

Jaké bylo mé překvapení, když se nade mnou ozval Ondřejův hlas: „Proč si čteš ve slunečních brýlích?“ Vzhlédla jsem. Přestože tady byl s partou cyklistů, měl na sobě volné sportovní kraťasy a tričko, nikoliv obtažené legíny jako ostatní. Neodpověděla jsem.

„Jsi ta poslední, kterou bych tady čekal, Vando,“ pravil s úsměvem. „Chvíli mi trvalo, než jsem tě poznal. Já myslel, že jsi Francouzka.“

„Ale jdi, víš, že tady mám tetu,“ převezla jsem ho. „Kdysi jsem ti o její kavárně vyprávěla. Navštívila jsem tohle město půl roku předtím, než jsme se poznali.“ Bavili jsme se spolu, jako kdybychom se rozloučili minulý týden.

„Smím si sednout?“ vtíral se ke mně.

„Vždyť tady už s někým jsi,“ upozornila jsem ho a mrkla na jeho kamarády. „Ale prosím.“ Snažila jsem se tvářit netýkavě, avšak můj žaludek se převracel naruby. Jeho společnost se mi líbila.

„Určitě jim to nebude vadit,“ prohlásil ironicky. Vypadal sebejistě, přesto na konci každé věty na malou chvíli sklopil zrak. Dělal to tak vždycky. „Jak dlouho se v Roussillonu zdržíš?“ konverzoval.

„Celé léto,“ odvětila jsem, „a pak se uvidí, co bude dál.“

Ondřej nevěděl, jestli je vhodné se mě dál ptát. „Vysokoškolské prázdniny?“ nevydržel to a já se hlasitě rozesmála.

„Ne,“ přiznala jsem se nakonec. Co chtěl vlastně slyšet? Že mi bude za pár měsíců čtyřiadvacet a že jsem nic nedokázala? Že jsem od svých devatenácti chodila s jedním a tím samým klukem a před pár týdny se s ním bezdůvodně rozešla? Že jsem tomu klukovi věnovala několik let života a za tu dobu ztratila skoro všechny kamarády? Že jsem nezažila ani jednu jedinou párty?

Naštěstí mě zachránila Isabelle, servírka, se kterou se Ondřej pokoušel anglicky domluvit na své objednávce. Přestože mě znala a tušila, že můj společník není Francouz, vůbec ji nenapadlo, že neznámý cyklista francouzsky neumí. Nakonec se mi podařilo to Isabelle vysvětlit.

„Co je to s nimi?“ divil se Ondřej a pak se obrátil na mě. „A co je to s tebou? Připadáš mi smutná, usoužená a…“

„A ošklivá. Příliš hubená. Bledá. Díky.“

„Nechtěl jsem tě urazit,“ bránil se. „Vůbec nejsi ošklivá. Vždycky ses mi líbila a líbíš se mi i teď. Příští dvě noci spíme tady. Chceme si odpočinout a prohlédnout město. Pozítří zase vyrazíme na cestu,“ vysvětloval.

„Aha.“ Konečně jsem si sundala tmavé brýle a podívala se mu do očí.

„Co děláš večer?“ uhodil Ondřej. V první vteřině jsem mu nerozuměla, vždyť to on mě před lety odmítl!

Pak se mi ale v mysli vynořila jedna dávno ztracená vzpomínka „Jsi pěkná a chytrá holka, ale já se nechci vázat,“ řekl tenkrát.

Rychle jsem se přenesla zpět do přítomnosti. „Proč se ptáš?“

„Proč asi. Protože se s tebou chci sejít.“

„Scházíme se teď,“ opáčila jsem.

„Teď jsem zpocenej a promočenej a smrdím jako mokrej pes,“ dostal mě. Nesouhlasila jsem s ním. Přestože strávil celý den na kole, cítila jsem jeho nezaměnitelnou vůni. Byl pořád stejně hezký.

„Já nevím, jestli se mi bude chtít,“ dělala jsem drahoty, přestože jsem už začínala přemýšlet o tom, co si vezmu na sebe. Připadalo mi to legrační. Od svého příjezdu do Provence jsem snila, že přijde nějaký krásný Francouz a spasí mě. A ve výsledku se objeví jeden český přelud z minulosti…

Tak strašně jsem se za sebe styděla. Byla jsem opravdu ošklivá. Přesto jsem se s ním ještě toho dne sešla znovu.

Ondřej byl ten poslední, s kým by rozumná holka chtěla strávit zbytek života. Já po tom přesto kdysi toužila. Teď, když jsem nepotřebovala víc než mít ho na jednu noc, chtěl se paradoxně zachovat jako gentleman. Já mu to však nedovolila.

Druhý den ráno vypadal smutně. Takového Ondřeje jsem neznala. „Já tehdy věděl, že mě máš ráda, Vando,“ řekl a stydlivě zabořil hlavu do polštáře. „Ty už sis svou budoucnost dávno naplánovala, a to se mi nezamlouvalo. Všechno bylo tak strašně nalinkované… Vystudovat, vdát se, mít děti.“

„A v čem je problém teď?“

„Vysedávat jako bohém v nějakém francouzském městečku, pít víno a jenom tak si užívat života? To prostě vůbec není tvůj styl,“ nechal se slyšet Ondřej. „Kdyby mi někdo tvrdil, že trávíš celé prázdniny v Provence a nemáš nejmenší tušení, co se stane zítra, nevěřil bych.“

„Každý, kdo mě zná, by ti řekl, že si to zasloužím.“

„Já vím,“ přitakal. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Tys dřela ve dne v noci a neměla ze života vůbec nic a ono to stejně nestačilo. Jen si říkám… Teď jsme oba starší. Jak se tak na tebe dívám, myslím, že je to možná znamení. Třeba máme být spolu. Nejen dneska.“

Zasmála jsem se. Snad to způsobila cigareta, oblak dýmu, vlasy smotané do drdolu, černé, přiléhavé šaty s velkým výstřihem, netýkavý výraz, rudá ústa… Nevím. Už jsem ho nepotřebovala a on to vycítil. Proto mě chtěl. Tentokrát pro život. Poslala jsem ho nakonec pryč.

Když jsem se zavřela do koupelny a pohlédla do zrcadla, odraz veselé, hnědovlasé dívky, mě trochu vyděsil. Přísahala bych, že mé vlasy zesílily a že během jedné jediné noci získaly zpět svůj kaštanový lesk. Poprvé po několika letech jsem se dobře vyspala a má pleť začala okamžitě zářit. Připadala mi plnější, pevnější a růžovější. Dívala jsem se na sebe odpočatýma očima, které získaly zpět svoji jasnou šedozelenou barvu. Oblékla jsem si světle růžovou hedvábnou halenku, pořízenou přímo v Roussillonu, obtažené džíny s roztrhanými koleny a bílý svetřík. Přestože po dešti nebylo ani památky a ostré provensálské slunce vdechovalo krajině kolem malebného městečka nový život, stále vanul ledový mistral, který podle mé tety doháněl Francouze k šílenství. „Pokud spácháš vraždu v době, kdy fouká mistral, je to polehčující okolnost,“ sdělila mi toho rána u snídaně a já nevěděla, jestli si dělá legraci. „Vlastně… To platí, ať už spácháš cokoliv.“

/Autorkou povídky je Helena Žáková/

Zdroj obrázku: Pixabay

Ať vám neunikne nový román S kapkou medu!

Tuto povídku najdete také ve sbírce Povídky cestami políbené. Pokud se vám malá ochutnávka líbila, napište si o knihu do zpráv na instagramu @spisovatelka.na.cestach nebo vyplňte TENTO formulář.