Povídka na červen: Il Cuore

Mám pocit, že z těch červených třpytek, ze kterých je přes celou zeď vyskládané gigantické srdce, snad oslepnu. Při pohledu na něj si připadám jako v nevěstinci, nicméně v nevěstinci nejsem. Je to jediná výzdoba baru Il Cuore. Vlastníci si zřejmě mysleli, jak báječný měli nápad, cuore je totiž italsky srdce.

Italský bar není bar v pravém slova smyslu, má blíž ke kavárně. Nikdy se nejedná o takový ten turistický, ale ani moderní, nebo dokonce hipsterský podnik. To, co Italové nazývají barem, je většinou tmavý ušmudlaný kumbálek s několika stolky, pultem a vitrínou s pečivem, kde si místní dopřávají nepřekonatelně dobré espresso za osmdesát centů a pijí ho na stojáka nebo sedí u novin a capuccia.

Majitelé baru Il Cuore jsou možná manželé a možná otec a dcera – kulhající chlapík s krátkými tmavošedými vlasy a o dobrých patnáct nebo dvacet let mladší odbarvená Italka s koňskou hlavou a roztomilým předkusem. Když si k snídani objednávám capuccino, nadšeně kýve, směje se a odpovídá: „Sí, capuccio.“ Teď vím, že bar není bar a že capuccino je capuccio. Taky vím, že pracovní doba není pracovní doba, že stávka je vždycky stávka, že vlak v devět ráno z neznámých důvodů nemusí odjet a že vlak v deset může odjet později, protože strojvedoucí má hlad a nestihl se nasnídat. Ale k tomu dospěji až za pár dní. Teď prostě faccio colazione al bar, což je jedna z mála frází, které umím spolehlivě říct italsky, a tak si ji tu pořád přehrávám v hlavě.

Rozhodnu se, že se na svou první cestu na pracoviště, kde mám strávit následující týden, zeptám raději tady, protože lidé tu vypadají přívětivě. Ne že bych neuměla vyhledávat na Googlu, ale znám italská pravidla. Nic z toho nemusí platit a je lepší spoléhat na místní. Otázku dám dohromady italsky, angličtina je mi k ničemu, ukazuji přes pult displej mobilu s mapou a oba majitelé se pustí do vášnivé diskuse, do níž se za výrazné gestikulace zapojí všichni návštěvníci baru. Dohadují se o tom, který autobus je ten správný, na kterou zastávku bude nejlepší jít a jak si mám koupit lístek.

Mé další kroky vedou do trafiky, v níž prodává mladý šilhavý mafián, po němž požaduji jednorázový lístek. Rozhodí rukama a odpoví, že jednorázové lístky jsou finito. Prodá mi čtyřiadvacetihodinový, což mi nevadí, autobusem pojedu ke svému hotelu v centru i odpoledne a třeba se ještě vyrazím podívat na předměstí Brescie do muzea Mille Miglia.

Zdárně nastoupím do správného spoje, domlouvám se s cestujícími, jak tu věc označit v automatu, načež řidička po sto padesáti metrech prudce dupne na brzdu. Dojeli jsme na křižovatku s bouračkou, a tak nás vyhání ven. Zbytek cesty stejně musím zdolat pěšky.

Když se mě má italská kolegyně po skončení našeho společného programu zeptá, jestli na ni v budově hodinu počkám a jestli spolu půjdeme na oběd, souhlasím. Z jedné hodiny se vyklubou hned dvě – tu první skutečně čekám, tu druhou za ní a dalšími dvěma kolegy popobíhám po chodbách a poslouchám zapálenou debatu o tom, co bude na nástěnkách.

Po velice dlouhém obědě vysedávám na autobusové zastávce s tím, že se svezu alespoň zpátky. Čekám naproti vozovně a náhle spatřím podivný úkaz… Desítky autobusů odbočují jeden za druhým ze silnice a zajíždějí dovnitř. Potom sleduji zástupy řidičů v uniformách, kteří vesele razí domů. Občas po mně s ironickým úšklebkem hodí okem a něco si pošeptají. Donutí mě to rozhlédnout se kolem dokola. „Sciopero bus – servizio non garantito,“ hlásá elektronický nápis nad zastávkou. Jdu tedy pěšky i odpoledne. Díky za čtyřiadvacetihodinový lístek.

Něco mi říká, že je to jen začátek. Ach, jak jsem byla den předtím při cestě do Verony naivní, jestliže jsem si myslela, že nedělní stávkou vlaků to začíná i končí…. Výpadek vlaku do Bergama v devět ráno zažiju až o pár dní později. Stejně tak snídajícího strojvedoucího, kvůli kterému ani vlak v deset neodjede načas.

Tahle země se mě snaží dohnat k šílenství. Jako když v den mého odletu z Bologni nefunguje dostavník na letiště a taxikáři se rozhodnou, že nebudou pracovat. Jako když se v úzkých zatáčkách Ischie řítí přecpané autobusy a já se nedostanu asi do čtyřech spojů za sebou. Jako když mi tu na plážích přejíždějí nohy kočárky a kufry, protože tam prostě není dost místa ani pro člověka, natož pro kočárky a kufry. Jako když mi dva dny před odletem do Říma přehodí rezervaci do úplně jiného hotelu a stornují zaplacené lístky do Kolosea a Fora Romana.

Možná to Itálie dělá jen proto, aby si zvedla sebevědomí a utvrdila se v tom, že nehledě na věci, jež mi působí, vychladnu a vrátím se. Protože tu pořád ještě vídám páry, které se po setmění líbají na ulici nebo na lavičce v parku, chlápky v sáčku a šálce, kteří si čtou ráno v baru (Il Cuore) noviny, a lidi, kteří se k večeru potloukají městem a prohlížejí si výlohy, pro což má mimochodem italština speciální sloveso. A taky… slečna Piggottová v Nebožtíci přejí lásce říkala, že Itálie není země, nýbrž emoce. Takže to ohavné srdce z červených třpytek vlastně celou tuhle emoci nemůže vystihovat lépe.

Autorkou povídky je Helena Žáková

Autorem fotografie je Dušan Tran

Absurdní situace se v jižní Evropě prostě dějí. V Itálii a třeba i v Řecku… Pokud se vám povídka líbila, sáhněte po letním čtení S kapkou medu.