Povídka na listopad: Volare 11-04

Když to, co vypadá jako ta nejvíc přehnaná fikce, pro jednou vůbec není fikce…. Povídka na listopad přichází trochu později než obvykle, ale vzhledem k té jedenáctce v názvu je to takhle možná příhodnější. Dlouho jsem vybírala mezi staršími kousky, které bych zrecyklovala… A místo zveřejnění jednoho z nich jsem nakonec sepsala Volare 11-04.

2013

Učím se létat bez křídel. To nejtěžší je vracet se na zem.

Dva verše mi rezonují v hlavě od rána do večera. Aby ne. Jinou písničku než tu, ze které pocházejí, neposlouchám. Přehrávám si ji pořád dokola a nemám pro to žádné racionální opodstatnění. S místem, na kterém trávím prázdniny, není vůbec nijak spjatá. Asi bych si měla pouštět Tota Cutugna nebo Ala Bana a Rominu Power, jenže tohle je Američan Tom Petty. Jeho kalifornská zvonivá kytara zní při pohledu na Tyrhénské moře lépe. Hodí se k němu. Hodí se ke každému moři, i když to tady v jižní Itálii smysl nedává. Tom Petty a jižní Itálie… Co to je za hloupost? Learning to Fly bych nejspíš měla vyměnit za Volare Cantare. Však je to také o létání.

Učím se létat nahoře v mracích. Co vyletí nahoru, musí zpátky dolů.

Jen pár slov… Bože, a jak silná ta slova jsou. A na konci písničky jsou slyšet ptáci. Připadá mi to zvláštní. Teenageři sní o lásce, ovšem já hluboce přemýšlím o létání. Chci létat vysoko na obloze. Nechci stát nohama na zemi. Nechci být přikovaná k jednomu místu a něčemu, co jsem si nevybrala. Chci mít zážitky, které ostatní nemají a které jsou jen v knížkách a filmech. Ale ano, o tom nejspíš sní všichni… Všichni chtějí létat bez křídel, i když to nejde. A pak na to postupem času zapomenou. Jenomže tady jako kdyby létal každý člověk, ačkoliv je Itálie tak… ušmudlaná. Reálně se tu člověk tlačí někde v davu s uřvanými lidmi a vzlétnout nemůže, i kdyby křídla měl.

A mně to nevadí. Tlačím se mezi nimi ráda. I tak mám pocit, že létám. Třeba někdy přijdu na to, proč zrovna tady a proč zrovna s Tomem Pettym.

2021

„To je ale pěkná blbost,“ nechám se slyšet. „Ani náhodou.“

„No fakt,“ odpoví mi chlápek, který si snad musí myslet, že jsem úplně padlá na hlavu, pokud mu něco takového zbaštím v půl druhé ráno v nočním klubu v Římě. Vypadá skoro zklamaně. Co čekal? Jenže mně to vůbec nevadí. Alespoň pro jednou kvůli mně někdo lže, jako když tiskne. Alespoň pro jednou za tu lež někomu stojím. Jsem konečně zase bez kluka a hned jsem hodna lži! Musím být chvíli sama. Kdybych to nerozsekla, už nikdy bych nevzlétla. Cítila jsem, jak přirůstám k zemi. Chvíli jsem ve svém životě létala a potom zase ne. Tom Petty měl pravdu. Co vyletí nahoru, musí zpátky dolů.

„Piloti, jo?“ odfrknu si a mrknu na jeho kamarády, kteří náš rozhovor zpovzdálí pozorují a šklebí se. „Námořní piloti? Piloti italského námořnictva?“

„Opravdu,“ přesvědčuje mě, teď už přímo nešťastně. Skoro bych mu to sežrala.

„Přesně tohle si holky představují, že všichni kluci v barech a nočních klubech tvrdí,“ poznamenám, ale nepřiznám, že mi ještě nikdo nic takového netvrdil. Proto je to tak potěšující.

V zoufalství se ke mně skloní blíž. „Piloti italského námořního letectva,“ opakuje, přičemž každé slovo prakticky vyhláskuje. „Pilotujeme Nemo 11-04.“

Nemo… Ještě si vymyslí úplně první slovo, které ho napadne, ne? „Taky bych chtěla mít křídla,“ povzdychnu si, napůl ironicky.

„Já k létání křídla nepotřebuju,“ usměje se.

„Všechno, co létá, potřebuje křídla,“ stáhnu se. „Proto nelétáme. Protože je nemáme.“

„Ne, všechno ne… To je jedno. Hele, dáš mi alespoň svý číslo? A ozveš se, kdybys byla zase někdy v Itálii?“

2023

Čeho moc, toho je příliš. Jižní Itálie je ušmudlaná, přecpaná a uřvaná tak, že se to nedá vydržet. Tady nikdo nelétá. S křídly, bez křídel, prostě vůbec. Kdepak, to nejde. Kdybych chtěla vzlétnout, rodinky zastavující se uprostřed ulic mi zabrání ve startu. Nebo se na pláži zaseknu mezi kočárky a slunečníky. Nebo mě srazí skútr. Co je tohle za zemi?

Tomu falešnému pilotovi – nebo co to vlastně bylo zač – jsem nakonec napsala, že jsem se konečně zase ocitla v té jeho praštěné zemi. „Věřila bys tomu, že jsem předevčírem letěl nad Ischií, včera jsem letěl nad Ischií a zítra nad ní poletím zase?“ odepíše. Vtipálek.

„Tak tomu bych tedy ani za mák nevěřila. Ale pro mě za mě… avanti.“

„Slibuju, že zamávám ze vzduchu,“ reaguje. Jak jako ze vzduchu? Vždyť je to všechno jenom lež! Dělá si ze mě blázny! „Sdílej svoji polohu. A já budu sdílet svou.“

A ačkoliv mu to ani za mák nevěřím, stojím v pětačtyřiceti stupních na vyhlídce nad mořem u Chiesa del Soccorso, dělám tu ze sebe úplného idiota, protože čekám na helikoptéru, která nikdy nepřiletí, a sleduju pohybující se tečku na displeji mobilu. Tečka letí z Říma podél pobřeží Kampánie až k Ischii. To nemyslí vážně. To přece nemůže myslet vážně!

Zvuk helikoptéry rozumný člověk nesnáší. Značí malér, a to velký malér. Ale odteď už helikoptéry nikdy nebudou znít stejně.

Přiřítí se podél moře, takže to vypadá přesně jako ve filmech. Jako v Black Hawk Down, na kterém jsem kdysi shledávala něco fascinujícího. Je to červeno bílý vrtulník s obrázkem kotvy a číslem 11-04. Klesne, nadletí si nad vodou, udělá kolečko přímo kolem výběžku s bílým kostelem, kde stojím nebo běhám nebo zírám nebo mávám nebo já vlastně ani nevím… Potom to udělá znovu. A znovu. A znovu. Jednou to musí skončit, to vím.

Taky už vím, že každý člověk se může odlepit od země, i když nemá křídla.

To nejtěžší je vracet se na zem.

/Autorkou povídky je Helena Žáková/

Líbila se vám povídka? Tak ať vám neunikne nový román S kapkou medu!