Povídka na duben: Sombrero

Nejsem autorkou této povídky. Jejím autorem je speciální, napůl anonymní „host“

Když jsem šel do práce, vítr vál obráceně než včera. Tloukl mi do zad. Sombrero mi ulétlo hned před domem a vítr jej poháněl velikou rychlostí směrem k Částkově ulici. Můj chabý fyzický stav a slaboučké nožičky mi dovolily za unikajícím sombrerem jen symbolicky popobíhat. Naštěstí byl hustý provoz a sombrero se přisálo na bok veliké dodávky.

Řidič si toho všiml, a protože to byl dobrý muž, šikovně popojel tak, že sombrero zůstalo pod zadním kolem. Ten dobrý muž dokonce počkal, až doklušu a vyprostím sombrero zpod kola. Samozřejmě že bylo placaté. Připadalo mi to hrozné.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Protože mám ale dvě maturity a jsem inženýr, na řešení jsem přišel rychle. Sedl jsem si na chodník na sombrero. Příliš už mu to neublížilo a mně alespoň nezáblo pod zády. Kapesním nožem, který nosím stále u sebe, jsem v krempě udělal dvě protilehlé dírky. Vytáhl jsem tkaničku z tenisky – šlo to snadno – protáhl ji dírkami a na koncích zauzlil. Sombrero jsem vyrovnal, jak to šlo. Možná, že vypadalo lépe než předtím, bylo rozhodně více „kůl“ než ve stavu původním. Sombrero jsem si narazil na vrchol hlavy, samozřejmě jen tak, abych jej zase nerozplacatěl. Tkaničku jsem protáhl pod bradou, pevně utáhl a zauzlil.

Byla to bomba, vítr foukal a sombrero drželo na vrcholku hlavy, jak přibité. Šel jsem dál. Vítr se opět mocně opíral o má záda, a tak jsem klusal velmi lehce. Chvílemi jsem měl pocit, že se vznáším. Botu bez tkaničky jsem sice několikrát ztratil, ale bota pochopitelně nelétá… Dalo se to vyřešit poměrně snadno. Vždycky jsem si ji znovu nazul. Chodidlo, které hřála jen tenká ponožečka, ovšem bolestivě studilo.

Druhá bota byla samozřejmě v pořádku, protože druhou tkaničku jsem nepotřeboval. Druhé sombrero, které by mohlo ulétnout z druhé hlavy, nemám.

Po příchodu do kanceláře se mi podařilo rozvázat všechny uzly a obnovit původní funkci tkaničky v tenisce. Dírky v sombreru jsem zatím nechal být, protože nebyly příliš viditelné. Pomyslel jsem si, že pokud by mi za deště měla dírkami téci voda do oušek, jako inženýr snad přijdu na nějaké vhodné řešení jak je zakrýt.

Možností je samozřejmě více. Mohl bych použít žvýkačku, třeba dva plátky orbitek, ale možná to půjde mnohem snáze. Ostatně každá situace má řešení, jenom sombrero už nikdy nebude takové jako dříve. Na tenisce nic poznat není. Důsledky této nepříjemné příhody se sombrerem možná zachvátily jen mou hlavu pod ním.

Anonymní autor

Líbila se Vám povídka? Novinka Hvězdná noc nad Rhonou vychází 30. dubna!

A pokud se nemůžete dočkat, můj třetí román S kapkou medu objednávejte v: