Povídka na říjen: Bratři Slované

Povídka na říjen je spíš malým návratem k moři. Ne k letnímu, nýbrž k jarnímu moři. Napsala jsem ji během své stáže na Kypru, a jak asi tušíte, je založená na na skutečnosti.

Prožívám jeden ze svých úplně prvních dnů na pláži. Je začátek dubna a začátkem dubna se ze zimního Kypru, který připomíná spíš pozdně jarní střední Evropu, začíná stávat jarní Kypr připomínající poměrně vydařené středoevropské léto.

Na pláži KOT (čert ví, co ta zkratka znamená), kterou mám nejblíže svému ubytování, sedím poprvé. Dosud jsem sem chodila jenom na víkendové procházky, kdy mívala podobné nápady celá spousta lidí. S rostoucí teplotou se tady však milovníci pláží začínají vyskytovat i ve všední dny.

Tohle plážování je zatím trochu zvláštní, protože jej lze provozovat v plné parádě pouze v brzkém odpoledni. Přijíždím v šortkách a tričku, které mám od dvou do tří svlečené, a opaluji se pouze v plavkách. V batohu si s sebou ale vezu teplý svetr, bundu, ponožky a džíny. Před cestou domů vyměním žabky za tenisky a kraťasy za dlouhé kalhoty. Během odpoledne se střídavě oblékám a zase svlékám, kombinuji různé vrstvy. V jednu chvíli je vedro na padnutí jako uprostřed léta a já mám chuť se vykoupat. V příštím okamžiku si natahuji triko a svetr a kolem pasu si zavazuji bundu. Všechno závisí na mracích a větru. Na tyhle věci jsme ale v Čechách zvyklí. Tady u krásného, průzračně čistého moře, na jehož hladině neposedně běhají drobné vlnky, jsem schopná vymyslet cokoliv, jen abych u něj mohla na přelomu března a dubna alespoň na chviličku vystavit obličej slunečním paprskům. V tomto období je kyperské moře mnohem hezčí a hlavně třpytivější než v pravém létě. Barva hladiny je zatím šedomodrá, někdy skoro bílá, a světlo, které se na něm odráží, připomíná stříbro. Za pár týdnů už to bude jinak.

Jedno páteční a dvě víkendová odpoledne tu trávím v blízkosti dvou uřvaných francouzských párů. Na pláži KOT ještě nejsou žádná lehátka ani slunečníky, moji francouzští přátelé však zaberou půlku pláže, neboť si pinkají tenisovými pálkami. Přesto za jejich přítomnost musím být vděčná, nikdo jiný tu totiž není. Když Francouzi zvednou kotvy, přestanu se cítit příjemně. Chci odejít, ale pak se ozvou hlasy a objeví se nějakých tucet kol, na kterých sem přijíždějí samí mladí kluci. Kola odhodí do písku, rozloží si vedle nich deky a svléknout se do plavek. Potom zaregistrují moji přítomnost a začnou být ještě uřvanější a nafoukanější než předtím. Rozhodně to nejsou Řekové. Po chvíli poznám, že mluví nějakým slovanským jazykem. Zvažuju slovenštinu, chorvatštinu, polštinu, srbštinu, potom dokonce i češtinu…

Předvádějí se čím dál tím víc, efektně se vrhají do moře a ještě efektněji vylézají. A já se neudržím. Zvednu se z ručníku a jdu se taky vykoupat. Efektně. Se sluchátky na uších se chvíli producíruji u břehu a potom se zase vrátím.

„A velitel mi povedal, že…“ zaslechnu nejukřičenějšího z nich. Po chvíli se začínají ozývat slova jako píča, kurva, porno a mrdat. Nejdříve se zděsím, že mluví o mně, ale z kontextu poznám, že si jen vyprávějí nějaké historky, kterými jeden druhého oslňují. Pak se začnou se domlouvat, který z nich za mnou půjde, přičemž ani jednoho z nich nenapadne, že bych mohla rozumět. Dohadují se o tom asi hodinu a půl. Dohadují se tak dlouho, že padne podvečer. Obléknou se a nasednou na kola. Jeden z nich mi zamává a zavolá: „Bye, bye!“ Hlavou se mi prožene tisíc trefných odpovědí, kterými bych ho mohla totálně uzemnit a dát najevo, že jsem celou tu dobu věděla, o čem se pánové baví. Nakonec jen zamávám zpátky.

Kdyby se jednalo o Řeky, dávno by u mě některý z nich byl, ovšem jejich zírání vedoucí k výsledné pasivitě vypovídá o tom, že jsem narazila na bratry Slovany.

Autorkou povídky je Helena Žáková

Líbila se vám povídka? Pak by se vám mohl líbit také můj román Kdo zastaví déšť, který vás rovněž zavede na Kypr 🙂

A pokud chcete na středomořských ostrovech ještě chvíli zůstat, vydejte se na Krétu s mým třetím románem S kapkou medu.