Povídka na prosinec: Lisboa, menina e moça

Zrecyklovaná povídka, která vyšla zároveň ve sbírce Povídky cestami políbené. Napsala jsem ji během Erasmu v Portugalsku poté, co jsem navštívila Lisabon. Mojí portugalskou srdcovkou je malebnější Porto, ale i Lisabon stojí za návštěvu. Je krásný a tajemný. Snad tam na mě počká, protože se chci vrátit a… užít si svobodu!

Udělala jsem všechno tak, jak jsem měla.

Na plotně jsem nechala jeho oblíbené jídlo, vyprala a vyžehlila mu oblečení a v úhledných komíncích jej složila do skříně. Dala jsem si záležet na tom, aby bílé košile byly vlevo, barevná trička uprostřed a černá trička vpravo. Takhle si to přál.

„Kolik lidí tam bude? Kolik chlapů? A kdo přesně?“ ptal se mě pořád dokola. Ještě nikdy mě na služební cestu nepustil. Vždycky jsem se z ní musela nějak vymluvit. Zlobil by se.

Teď mě navzdory věčnému vykrucování šéf posílal do Lisabonu…  A to se nedalo odmítnout. Vynikala jsem. V práci mě potřebovali.

Přišla jsem s tím domů jako s hotovou věcí a prohlásila, že jedu a basta. On v prvním okamžiku ani necekl. Jak se však začal blížit můj odjezd, byl čím dál tím víc nervózní. Přesvědčoval mě, abych nikam nejezdila ani tentokrát. Věděla jsem, že jestli chci být s ním a zároveň se naposledy v životě nadechnout svobody, musím to udělat. Mohla jsem si být stoprocentně jistá tím, že další šanci v práci nedostanu, že příště mě nikam nepošlou.

Slíbila jsem mu, že mé povinnosti v domácnosti budou hotové, že na podlaze nenajde ani smítko prachu, že bude mít připravenou večeři a naplněnou lednici. V den odjezdu jsem raději zmizela na letiště o dvě hodiny dřív, než bylo nutné. Nechtěla jsem ho zastihnout, až přijde z práce a začne dělat scény.

Dokázala jsem to. Drncala jsem po letišti se svým malým kufříkem a na odletové tabuli četla názvy všech těch báječných měst. Cítila jsem, že můžu všechno, že už se nikdy nemusím ohlížet zpátky. Lhala jsem sama sobě, ale na tom teď nezáleželo. Lisabon čekal.

…

Seděla jsem na břehu řeky Tejo, která jako kdyby se těsně před ústím do Atlantiku zařezávala do pevniny a dělala si nárok na město. Praça do Comércio, obrovské vzdušné náměstí se žlutými budovami, vítězným obloukem a jezdeckou sochou Josefa I., jsem měla za zády, zatímco přede mnou byla šedomodrá řeka, most 25. dubna a socha Ježíše, který shlížel na Lisabon. Skoro jako v Riu.  Velká pravidelná náměstí jako Praça do Comércio byla většinou obklopená budovami ze čtyř stran. Místo čtvrté strany se přede mnou však třpytila voda.

Davy lidí tady čekali na západ slunce. Všichni vypadali svobodně. Já se zatím nedokázala rozhodnout, jestli je mi ze samoty smutno nebo veselo. Pak jsem si uvědomila, že to není samota, ale svoboda. Byla krásná, ovšem neměla mít příliš dlouhého trvání. Po dvoudenní konferenci mi před odletem zbýval poslední volný večer a volný půlden.

Konference mě nicméně nevyčerpala. Vyčerpaly mě jeho zprávy. Byla jsem s ním v kontaktu téměř čtyřiadvacet hodin denně. Hlásila jsem, co zrovna dělám, kdo se v mé blízkosti nachází, v kolik hodin jdu spát a kdy se vrátím na hotel. Volali jsme si několikrát denně. Mohla jsem lhát, ale říkala jsem pravdu. I tak mi před několika minutami nadával do telefonu, že ho určitě podvádím místo toho, abych se starala o domácnost, přestože jsem neudělala nic špatného.

Zeptala jsem se sama sebe, kdy jsem se změnila, kdy jsem mu poprvé tohle všechno dovolila a kdy se ze mě stala tahle ustrašená osoba.

Kytarista začal pár metrů ode mě vybrnkávat písničku Tears in Heaven. Tloukla se s fadem, portugalským hudebním stylem, jehož smutná melodie se nesla slaným vzduchem z opačného směru. Působilo to podivně. Nedokázala jsem odlišit jednu skladbu od druhé.

Podívala jsem se na svůj mobil a vypnula ho. Věděla jsem, že ho zase zapnu, že se zítra vrátím domů a že můj život se už nikdy nezmění. Byla jsem krůček od toho utéct navždycky, zůstat tady nebo běžet ještě dál. Nešlo to. Tisíce závazků mě držely doma. Ovšem ta představa byla nádherná, a tak jsem u ní ještě několik hodin zůstala.

Chvíli jsem plakala. Když jsem si otřela slzy, sledovala jsem s ostatními svobodnými lidmi západ slunce.

/Autorkou povídky je Helena Žáková/

Tuto povídku najdete také ve sbírce Povídky cestami políbené. Pokud se vám malá ochutnávka líbila, napište si o knihu do zpráv na instagramu @spisovatelka.na.cestach nebo vyplňte TENTO formulář.

Ať vám neunikne nový román S kapkou medu!