Čtení o psaní,  Pozadí příběhů

Jana Poncarová o románu Alžběta a Nina: Inspirovalo mě vyprávění mojí babičky

Jejím debutem byl román Podbrdské ženy, o rok později sklidila úspěch s příběhem plzeňské hoteliérky Eugenie. Letos na podzim vydala spisovatelka, copywriterka a novinářka na volné noze Jana Poncarová svůj třetí román. V rozhovoru se svěřuje, jak vznikal a kde pro něj našla inspiraci, ale také jak vnímá psaní obecně.

Jani, nedávno vyšel tvůj třetí román Alžběta a Nina, který nese podtitul Tajemství mojí babičky. Kde jsi pro něj našla inspiraci?

Inspirovalo mě vyprávění mojí babičky Miloslavy. Když byla v léčebně, nosila jsem jí sladký kafe a dorty, které milovala. Povídaly jsme si a ona hodně vzpomínala na dětství, na válku, na různé střípky ze svého života. Zamlouvalo se mi, že byla trochu rebelka, třeba začala koncem války nosit přešité pánské kalhoty, řídila motorku i náklaďák. Měla zajímavý život, který se odehrával na pozadí velkých událostí dvacátého století. Přesně si pamatuju na moment, kdy jsem šla jednoho listopadového dne z léčebny a chtělo se mi psát příběh. Měla to být povídka. Vznikl román.

Čím myslíš, že se Alžběta a Nina nejvíc liší od tvých dvou předcházejících knih?

To je zajímavá otázka. Formou. Střídají se dvě dějové linky – současnost a minulost. Možná i tím, že Alžběta je víc prostořeká, s některými situacemi se napárá, bere život, jak přichází… A své vnučce Nině ukazuje, že se nemusí života, žití a bytí bát. 

Co bys řekla, že naopak spojuje všechny tvé hrdinky? Je něco takového?

Helčo, ty mi dáváš! (Smích) Myslím, že to nejlépe posoudí čtenářky a čtenáři. Pokud bych to ale měla říci za sebe, tak asi to, že jde o příběhy žen, které to neměly lehké, čelily osudu tak, jak to nejlépe v tu danou chvíli uměly. A všechny tři romány jsou inspirované skutečnými událostmi.

Jak dlouho jsi román psala a cos při psaní prožívala?

Román jsem začala psát v roce 2017. To jsem měla hotové Podbrdské ženy a čekala, zda je vůbec bude chtít někdo vydat. Jenže pak jsem narazila na příběh Eugenie, dostal přednost. A myslím, že to bylo dobře. K Alžbětě a Nině jsem se později vrátila a poslední úpravy udělala v roce 2020. Při psaní jsem prožívala smutek i naději. Velmi smutno mi bylo, když jsem psala o tom, jak z Dobříva musí odejít jedna z vedlejších postav, Ester. Jen proto, že je židovka. A smutno mi bylo, když jsem psala pasáže, v nichž vystupuje Věrka inspirovaná židovskou dívenkou Věrkou Kohnovou. U jiných kapitol jsem ale prožívala radost a povzbuzení, když jsem Alžbětu vykreslovala jako ženu, která má nadhled.

Neuniklo mi, že tvůj nový román vyšel v den, kdy se zavřela knihkupectví. Jaké to bylo a jak vnímáš současnou situaci?

Jasně, že bych ráda zašla do knihkupectví, ale nedá se nic dělat. Mrzí mě, že malé obchody nezůstaly otevřené – šlo by to, kdyby do nich lidi vstupovali po jednom. Asi nedává moc smysl, že se pak tlačí ve velkých supermarketech. Ale nedá se nic dělat. Nijak zvlášť jsem to vlastně neprožívala. Vím, že někteří lidé teď zažívají opravdu těžké chvíle, takže by mi přišlo hloupé nad tím nějak láteřit.

Živíš se psaním a v psaní v podstatě pokračuješ i ve volném čase. To vyžaduje trávit spoustu hodin s ohnutými zády. Co děláš, aby sis odpočinula?

Musím denně ven – do lesa, na procházku se psem, zaběhat si. Skoro každý den cvičím jógu. Obecně se hýbu, jak jen to jde.

Pracuješ teď na něčem dalším? Na čem?

Mám rozepsaný román, který má pracovní název Cyklistka, pracuju na něm už několik měsíců. Opět je hlavní postavou žena se zajímavým příběhem, opět je inspirovaný skutečnou postavou baronkou Blankou Battaglia z Bratronic.

Myslíš, že je důležité mluvit o psaní? Nebo je to pro tebe záležitost, kterou si necháváš během procesu tvorby spíš pro sebe?

Asi jak kdy. Někdy psaní a tvorbu prožívám niterně, jindy mám potřebu o všem mluvit – se svým mužem, s tebou, s Martinou Heš, s mojí literární redaktorkou, s nakladatelkou. A když není nikdo poblíž, tak třeba i se svým psem. Dialog může být v některých fázích tvorby přínosný. Zvlášť po dopsání románu je skvělé, když ti dá někdo zpětnou vazbu, která je upřímná. Obecně si o psaní ráda povídám, i proto jsem začala natáčet podcast Autoři na cestě, kam si zvu autory a ptám se jich na jejich tvůrčí proces.

Každý autor má samozřejmě své oblíbené autory. U tebe, tuším, že je to momentálně Ernest Hemingway. Kdo další tě fascinuje?

Máš pravdu, aktuálně miluju Ernsta Hemingwaye a přála bych si jít s ním na víno – třeba jako ten mladý spisovatel ve filmu Půlnoc v Paříži. Čtu teď Francise Fitzgeralda. A už od gymplu se mi líbí Remarque. Něčím mě tahle ztracená generace přitahuje. Z autorek pak obdivuju Virginii Woolf. Ze současné české tvorby čtu ráda věci od Kateřiny Tučkové.

Dokázala by s na závěr shrnout, jakým způsobem si vybíráš příběhy, ať už ty, které píšeš nebo čteš?

Řekla bych, že příběhy, které píšu, si spíš vybírají mě. Vždy je to takový silný okamžik, kdy přeskočí jiskra a ty na ten příběh nemůžeš přestat myslet, jsi ho plná. Asi to je jistý druh zamilovanosti. A to je krásný. A příběhy, co čtu? Čtu skoro všechno, co mě osloví. Na nočním stolku mám teď Fitzgeralda, Murakamiho, Hemingwaye, několik biografií a básnickou sbírku od Martina Pocha. Když se na to teď dívám, mám asi mužské období. Předtím jsem ale četla dost knih od autorek. A těším se na to, jaké příběhy najdu pod stromečkem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *